Parník se potápí, kapela hraje!

Jsem notorický opozdilec, vím to o sobě. Nedělám to naschvál a už vůbec ne rád, zkrátka to tak je. Jediná událost, na kterou se mi podařilo přijít dle předchozí domluvy, byl porodníkem stanovený termín pro moji maminku. Je vám tedy jasné, že z odplouvajícího parníku jsem měl trochu hrůzu. Tu navíc značně podnítil skluz z předem (ne moc důmyslně) naplánovaného stěhování z bytu, ucpaná Plzeňská a dobíhání tramvaje. No nic, říkal jsem si, jestli se to povede, alespoň bude co zapíjet. U právnické jsem se potkal se svou milou, pak s milým panem profesorem a pak s dalšími drahými tvářemi. Jak nám to ten covid, sviňa jedna, dlouho kazil, ale přeci se to povedlo – Motolský parník se po dvou letech zase mohl vydat do vltavských vln. Bar byl naskladněn, cestující naloděni, kapely nazvučeny, nezbývalo než vyrazit!

Při organizaci fakultních akcí je dobrým zvykem se držet fungujících konceptů, ale aby to starší studenty nenudilo, také zakomponovat tu a tam nějakou novinku. A právě to se letos opravdu podařilo! Organizátoři se rozhodli vykašlat se na již tradiční slunečné počasí s tropickými teplotami a místo toho vsadili na solidní slejvák. Za mě geniální krok (sic!). Díky provazcům deště mohla večer otevřít paní Mišíková s kapelou v druhém podpalubí ve stylu undergroundového klubu někde na Žižkově – to by se nahoře na palubě s aperolem v ruce povedlo jen stěží.

Jen co ten nečas na chvíli zkrotnul a změnil se ve vlahý letní deštík, studenti a pedagogové o to více ocenili možnost pokochat se na chvíli scenériemi Prahy z plující lodi. I zde považuji deštivé počasí za skvělou volbu. Nevím jak vy, ale já jsem tedy nezažil mnoho společenských akcí, na kterých bych se mohl pochlubit svou nepromokavou outdoorovou bundou. Chodit v ní po horách je krásná věc, ale kolemjdoucí turista vás komplimentem tolik nezahřeje… další bod pro parník. Kdo nevzal bundu, vzal alespoň deštník. Víte, v hezkém počasí v prostředí milé společnosti umí být galantní kde kdo. Ale podělte se se spolužáky o svůj deštník, když vám samým pak bude kapat za krk. Tady se teprve pozná charakter!

Po pár drincích a příjemné konverzaci člověku vyhládne. Bohužel z důvodu počasí se grilovat moc nedalo, chlebíčky mezitím vykoupili a snědli studenti s lepším strategickým myšlením, dali jsme si tedy k večeři alespoň čokoládová bebečka. Chutnaly nám, ale mohlo jich být víc. Svízelnou situaci však, jako už mnohokrát, zachránila Anet, která zavelila k zorganizování čepice – při tom zběsilém pití piva brčkem člověka myšlenky na hlad zaručeně pustí. À propos, pokud náhodou nevíte, oč se jedná, doporučuji tuto díru v medickém vzdělání doplnit, to je pomalu jak nevědět, že zralé mateřské mléko obsahuje 0,25 miligramů solí na 100 mililitrů oproti tomu kravskému, které má těch miligramů soli 0,75. Cave!

Mezitím na podiu paní Mišíkovou za mikrofonem vystřídala Adina a spolu s kapelou plnou vynikajících muzikantů roztančili přítomné osazenstvo. Všechno dobře dopadlo, ostatně muzikanti jenom vyhrávají (tohle říkával náš bigbandový dirigent na neúspěchy našich sportovců), dokonce i na přídavek došlo… A ač se tančilo sebeurputněji, parník se nakonec přeci jen nepotopil (tedy titulek je pouhý mystifikující clickbait, sorry).

Bylo to krásné a bylo toho dost, ale i Motolský parník musel po své okružní plavbě znovu zakotvit na Dvořákově nábřeží. Hlavní organizátor Kuba Rakovič (velký dík za vše) mi ještě stihl před odchodem vtisknout do dlaně placku s nápisem „2.lf survivor“ a už nezbývalo, než se rozloučit a jít. Párkrát jsem už slyšel, že parník je pro čerstvé absolventy taková pomyslná tečka za fakultním životem. To by mne však ohromně mrzelo. Jak zpívají Tatabojs v písničce Opakování: Je život přímka, nebo jen úsečka? Těžko říct, co se ale fakultního života týče, doufám v polopřímku!

Tak zatím a zas někdy…

autor: Richard Boček

foto: Matouš Vokatý