Tři zásadní postřehy z Dobronic

Souhrn svých dojmů začnu přiznáním – do Dobronic se mi vůbec nechtělo. Nejen že jsem následující dny měla trávit ve společnosti lidí, které téměř nebo vůbec neznám (pro introverty zlý sen), ale ještě k tomu mě znepokojilo sdělení kamarádky z prvního turnusu hned na přivítání: „Za celý ty tři dny jsem naspala tak 9 hodin!“ Paráda, říkala jsem si v duchu...

Moje obavy o průběh následujících dní se ale rozplynuly velmi rychle. Už při seznamovacích hrách jsme na sebe v rámci kruhu vyklopili nejrůznější zajímavosti, které pomohly prolomit ledy, a mimo jiné se dozvěděli o existenci koktejlu jménem vodníkovo sperma (zdravím Vojtu!).

Highlightem druhého dne byl rozhodně Extreme rush. Letos pro druhý turnus bohužel/naštěstí (doplňte si sami) bez plavání, nicméně i tak to byl pro trénované sportovce poměrně náročný závod a pro křest prváků skvělý zážitek. Dál bych ráda zmínila přednášku studentů o průběhu prvního ročníku a předmětech, které nás čekají. Díky ní začal mít prvák trochu lidštější nádech, alespoň pro mě to tak bylo.

Ten večer byla v plánu procházka růžovou zahradou, ze které mám tři zásadní postřehy:

1) Braník není až tak hnusný pivo, jak se říká (nezatracujte mě prosím).

2) kofila shoty z pupíku jsou divný ale dobrý

3) pro budoucí prváky – po téhle hře nedoporučuju hrát čepici (neznáte? poznáte nejspíš brzo), obzvlášť pak ne s kolou s rumem místo piva, jak vám desátý kruh potvrdí.

Aby to nevypadalo, že Dobronice jsou jen o srandičkách a příjmu ethanolu, nesmím zapomenout ani na intenzivní rychlokurz první pomoci. Dojem na mě udělaly hlavně modelové situace díky realistickému ztvárnění a hereckým výkonům starších spolužáků. Možnost vyzkoušet si ten chaos a stres nanečisto je podle mě k nezaplacení.

Závěrem bude na místě zmínit, že jestli vás nestmelí starání se o napité spolukruhovníky, tak už opravdu jen tak něco ne. A to nespaní za to fakt stojí. Na začátku jsem psala, že jsem se na seznamovák netešila a teď už se těším dokonce i do školy. A za to všechno můžou Dobronice.

autor: Bětka Žilková

foto: Motolák