Vzpomínky na listopad 1989

30. výročí Dne boje za svobodu a demokracii nezůstalo nepovšimnuto ani na naší fakultě. Aneta Nyčová a Ondra Hubálek připravili k této příležitosti na čtvrtek 14. 11. vzpomínkovou akci v podobě vyprávění samotných aktérů Sametové revoluce – a to z řad (nejen) lékařů a profesorů 2. lékařské fakulty.

Akce byla zahájena symbolicky v 17:11 vystoupením pěveckého sboru Chorion. Poté se návštěvníci postupně přesunuli do Pelouchovy posluchárny, kde vzpomínání na listopadové události probíhalo, a společnost se zájmem o další pokračování večera se na závěr přesunula do Dr. Vojáka.

Takový byl tedy harmonogram celé události, a teď už o tom hlavním – abyste se i vy, kteří jste rozklikli tenhle článek, dozvěděli něco o tom, co ve čtvrtek v Žížale zaznělo. Říkám „něco“. Všechno by se sem ani nevešlo, jelikož pozvaní hosté se s námi podělili o opravdu pěknou řádku vzpomínek. A nešlo pouze o ty listopadové. Vyprávělo se i o významných událostech předešlých a následujících (což nám, kteří byli v roce 89 ještě na houbách, mohlo pomoci uvědomit si, že to tehdy nebylo jen o té jedné demonstraci, ale že se kromě ní stala spousta událostí dalších, zčásti i pozapomenutých, leč rozhodně významných). Co se mi bohužel nepodařilo, bylo zapamatovat si, který z hostů v době revoluce vlastně co dělal - kdo byl student a kdo už sekundář, kdo přesně s kým a co zakládal...určitě bych tady všechno pomotala a tak tyto informace raději vypustím. Snad mi odpustíte. Na oplátku vám tu ale nechávám všechny příběhy, které jsem si naopak zapamatovala velmi lehko a dost možná navždycky :).

Prvním, kdo se ujal slova, a zárověň provázel celou debatou, byla Majda Lisá. Vyjádřila svou radost nad tím, že v publiku vidí jak studenty, tak i postarší návštěvníky. Rovněž zmínila, že ona sama prožila celý život ve svobodě - a právě proto, že jsme my studenti starý režim nezažili, měli bychom si o životě v něm něco poslechnout.

Pokračoval prof. Vladimír Komárek. Byl prý šťastný, že Majda řekla, že prožila celý život ve svobodě. Protože on tak neprožil ještě ani půlku svého a rád by se alespoň té poloviny dočkal. Poté nám vyprávěl, jak on pociťoval dění Sametové revoluce – prý byla plná pokory, slušnosti a odpuštění namísto krutosti a trestání stoupenců režimu. Také vyprávěl příběh o tom, jak se studenty a mladými lékaři zakládali Občanské fórum. Seděli v nějaké místnosti a najednou tam přišli dva starší docenti a položili před ně na stůl svoje členské legitimace s tím, že „teď jdou mezi ně“. Po tom, co byli odmítnuti, prý odešli dost nevrlí.

Prof. Jan Trka byl v listopadu 89 zvolen členem stávkového souboru a s přáteli měli s revolučním děním na fakultě plné ruce práce. Jeho jméno bylo tehdy na několika plakátech vyvěšených na zdi u schodů pod velkou posluchárnou. Pan profesor vyprávěl kromě revoluce i o současnosti a radost má prý z toho, že nás, Česko, už lékaři a vědci ve světě nevnímají jako „východ“, ale jako rovnocenné kolegy.

Jan Bubeník pak vzpomínal, že to nebyla revoluce až tak něžná, ale že dostávali dost nabančeno. Jeden večer po demonstraci dotáhli na Kajetánku zbitého kamaráda a museli ho celou noc hlídat, protože měl možná otřes mozku. Také zmiňoval strach, svůj a svých přátel, se kterými se aktivně pustili do zakládání Občanského fóra na fakultě. Strach, že za to půjdou místo lékařství někam mýt okna. Prý si ale vzájemně dodávali odvahu a tak mohli dělat postupně další a další kroky. Oni totiž nedělali nic nového. „Jen jsme říkali to, co přeci už všichni věděli – že císař je nahatej. A naši rodiče už byli unavení ze šedesátého osmého a z dostávání nakládaček.“ Nejvíc se mi líbila vzpomínka pana Bubeníka z doby, kdy už bylo tak nějak hotovo a z něho spadl stres, ale také se dostavila strašná únava. Potkal tehdy na cestě na Kajetánku nějaké kamarády a ti ho ještě vytáhli do hospody, kam za ním posléze přišla nějaká stařičká paní a na rudlíku mu přivezla obrovský sud. „To vy jste ten student, viďte? Tak tady jsem vám přivezla sud slivovice. Můj manžel ho v šedesátým osmým zakopal na zahradě a řekl mi, ať ho vykopu, až přijde svoboda.“

Prof. Jan Marek se nemohl vzpomínkového večera osobně zúčastnit, ale pustili jsme si video, které nám poslal z Londýna, kde pracuje. Mluvil o účasti na demonstracích, o tom, jak je zbili v uličce. Jak si chránil rukama hlavu a jednu mu přitom zlomili. Po nabytí svobody prý cítil radost a úlevu. Ale vlastní demonstrace v listopadu 89 ho děsila tím, jak byla tichá. Sociální sítě nebyly, nikdo vlastně moc nevěděl co dělat a co bude. Ano, volala se hesla, zpívala hymna, demonstrace to byla masová, nadšená a veselá, ale jinak bylo ticho... 

Prof. Martin Bojar se také nemohl osobně zúčastnit, jelikož nebyl propuštěn z nemocnice, ale z lůžka si s námi odhodlaně skypoval. Zmiňoval první povolenou demonstraci na Škroupově náměstí v roce 1988 i svoji vzpomínku na to, jak na Národní třídě viděl, že zmlátili i těhotnou ženu.

Pro nemoc se omluvila Prof. Jiřina Bartůňková, které přejeme hodně sil a brzké uzdravení.

Poslední promluvil fakultní fotograf Michal Hladík. Ten se prý v chození na demonstrace střídal se svou ženou – jeden z nich šel do ulic a jeden doma hlídal roční dceru. Své vyprávění začal okupací v roce 68. Tehdy prý lidé tak nějak ztuhli, přestali se hýbat, všechno bylo v jakési husté šedi. Vnímal to všechno, i když mu bylo teprve šest let. Navíc tenkrát viděl svou maminku plakat. 
Hlavní vzpomínka, o které pan Hladík mluvil, se týkala události, o které se teď zase tolik nemluví, a tou byl pohřeb Jaroslava Seiferta v roce 1977. Režim si s pohřbem nositele Nobelovy ceny prý nevěděl moc rady. Nakonec mu byl vystrojen státní pohřeb, jehož oficiální část se konala v Rudolfinu. Dovnitř se dostali jen vybraní lidé s pozvánkou, tj. umíme si představit, jací lidé to asi byli. I Seifertovo rakev prý nesli největší kolaboranti. „On jim to podle mě ale aspoň trochu vrátil tim, že byl docela těžkej chlap. Tak se s ním alespoň docela nadřeli.“ Co však znamenal Seifertovo pohřeb pro ty, kdo čekali venku? Prý se u Rudolfina poměrně neplánovaně vytvořila dlouhá fronta lidí. A to nakonec celé vypadalo jako jakási tichá protikomunistická manifestace. Takový tichý odpor. A prý to byl velmi silný okamžik a cítili ho snad všichni, kdo tam byli. 
Spisovatelova rakev byla spuštěna do země v Kralupech nad Vltavou. Tam už se dostal jen opravdu málokdo, ale stejně tam byla spousta estébáků. „Ty poznáte na fotkách úplně bezpečně, jsou to všichni ti, kdo se dívají přímo do objektivu. Protože fotografa pořád sledují.“  
Pan Hladík promítal několik vlastních fotek, ovšem z pohřbu Jaroslava Seiferta prý žádné svoje nemá, protože mu estébáci filmy sebrali. Potom už byli fotografové opatrnější. Stříhali si filmy kratší a při demonstracích zajišťovali jejich neustálý oběh tím, že si je mezi sebou s kamarády různě předávali, aby byla větší šance, že jim alespoň některé nakonec nezabaví. 

Dobové fotky se vlastně promítaly celý večer. Ať už fotky z demonstrací v ulicích nebo z prostor fakulty, kde se studenti a lékaři scházeli a jednali. Hosté mluvili také o Palachově týdnu, o Václavu Havlovi a samozřejmě i o své práci, kterou při boji za svobodu a demokracii odvedli. Všem jim srdečně děkujeme za jejich sílu a odhodlání v boji za svobodu. A zajisté i za to, že si ve čtvrtek udělali čas a přišli nám o svých zkušenostech povyprávět. 

autor: Eliška Waclavová

fotky:
Eliška Waclavová (originály - Michal Hladík, Josef Koudelka, Lubomír Kotek)