Umělecké pošušňáníčko

Ať už jsi tam byl, nebo ne, tak určitě víš, že ve středu 11. 12. byl MotolArt, protože plakáty měli na sobě snad i bezdomovci spící na lavičce u Motola a nadšení studenti to všem cpali už od listopadu. Nehledě na tento hype (způsoben hlavně mnou) jsem byla příliš líná sama přispět svými patlaninami. Ano, to, že jsem ve druháku neuvěřitelně zlenivěla, na vás budu plivat často v tomto článku.

Ale musím se pochválit, že jsem přišla včas na zahájení. Jediným mínusem bylo možná mé zmuchlané nevyprané bílé tričko (a asi tušíš, kam nosí medik ve druháku bílá trička – hint, svatba to není) s dekorativní dírou na hrudníku. Skřipeček od ISICu mi asi sežrala doma kráva a špendlík byl po ruce. Kdo mohl tušit, že tam udělá malou Macochu?!

Zahájení si připravil Chorion. Snad se báli, že nejsou tak dobří a že vezmeme nohy na ramena při jejich představení a pojistili se útokem ne ze dvou, ale hned ze tří stran! Sbíhali ze schodů i z obou konců Žížaly a skutečně, neutekla ani myš. Můžu vás však ujistit, že se o to nikdo nepokusil. Mistrně nám zapěli čtyři písně, jednu lepší než druhou.

Po proslovu pana děkana Komárka a Otakara Beneše jsem se rozhodla zlepšit svou reputaci bílým vínem v kelímku (alespoň ta žlutá tekutina v plastu tematicky ladila s mým tričkem). S alkoholem v ruce už jsem se cítila jako Mata Hari a sebevědomě jsem začala z lidí tahat rozumy o vystavených dílech. Obzvláště sympatičtí mi přišli lidé, co řeknou, že fotka metra v pohybu jim připomíná, jak ráno jezdí do školy… metrem. Je vidět, že kreativitou se opravdu nešetřilo… u někoho. Tato fotka byla součástí série s názvem 24 hodin před smrtí, ehm hmm chmmmm pardon, před randem. Ptala jsem se svých obětí, která z momentek jim přijde nejsilnější a lidi nejčastěji fascinovalo pomelo. Proč vlastně neobdivovat pomelo?! Když je tak dokonalý, tak rozkrojený, huuu úplně mi to dělá husinu.

O trochu depresivnější byla nástěnka drobného hobita v černém - Verči Mattové. Když se podíváte na Verču, pak na nástěnku, pak znovu na Verču, tak pochopíte, že asi skrývá pod postelí kostlivce a poslednímu člověku, který se s ní hádal, ukousla hlavu, tu pak rozžvýkala, vyplivla a uvařila si z ní moc dobrý vývar. Jemně řečeno se tato roztomilá povaha odráží v její kresbě. Samotná umělkyně se mi svěřila, že kreslí dětskými pastelkami Maped. Můžeme se jen domnívat, že ty nebohé děti, kterým je ukradla, ještě žijí.

Chtěla jsem postoupit dále, ale to už nervózní Otakar (prvním rokem organizátor MotolArtu) popostrkoval návštěvníky do posluchárny. Konala se tam přednáška od Sofie Švejdové, která se sama skromně označuje za Nejlepší-abstraktní-impresionistickou-malířku-v-Praze.

Avšak návštěvnost přednášky snížil urputný krvavý boj, při kterém se nehledí na děti ni ženy, a to přihlašování na biolu. Sama jsem činila psychickou podporu (někdo to musel trochu povzbuzovat a tým roztleskávaček se do takto vyhrocených zápasů nepouští). Moje výkřiky se rozezněly Žížalou, zatímco mrštné prsty zápasníků načítaly SIS znovu a znovu, až přišla ona sekunda. Úlevné výdechy, nejistý smích. Ano, máme to, tedy já ne, oni to mají! Já ani nevím, kdy začíná zkouškové. Se slzami radosti se chlapi poplácávají a dívky objímají. Jako jasně, že tak to nebylo! Kdybych psala, jak se to doopravdy odehrálo, tak by tento článek nikdo nečetl. Pentagon by mi ho vycenzuroval, tak divoké to ve skutečnosti bylo! Smím jen prozradit, že koza nezůstala celá a papundekl shořel. Domysli si to jak chceš, pravdu se nedozvíš.

Samozřejmě, že redaktor přišel na přednášku pozdě, snad jste si nemysleli, že tam budu včas. Pff, naivkové! A pokud bych ji měla popsat jedním slovem, byla bujará (mimochodem tohle slovo vyplivl Google při překladu hilarious, takže stížnosti na neadekvátní slovní zásobu směřujte na pana G). Víc vám snad ani říkat nebudu, protože Sofie je daleko vtipnější než já a všechny její vtipy bych pravděpodobně zkonila. Aspoň víte, že příště máte přijít osobně a nespoléhat se na líné redaktory.

Vracíme se zpět k obrazům a protože Michal se objevil v mých minulých článcích, tak abychom nerušili tradici, tak i tady je o něm naprosto nepodstatný odstavec plný nepotřebných informací. Michal opět nezklamal a ze strachu, že jeho super tech fotky vesmíru nebudou dostatečně obdivované, si přivedl vlastní skupinku japonských turistů, div že neměli klobouky a foťáky, kterým udělal VIP přednášku o focení chvězd, a jak se plánuje předhánět s NASA (už chápete ten Pentagon?) …nebo začít kariéru v Guide turismu.

Musím také zmínit velmi kontroverzní obrázek srdce v modrém poli, který by podle mých informací měl být udělán v Malování. Lidé se u něj nemohli rozhodnout, zda ho obdivovat či hanit. Nikdo však nečekal, že bude obraz posedlý. Pokaždé, když někdo začal mít negativní poznámky, klesl obraz o pár milimetrů. A věřte milí čitatelé, že na konci výstavy lidé tento obraz obcházeli s hrůzou v očích.

Pokud si pamatujete, i loni se účastnil výstavy Donald z Motolkomixu, letos tomu nebylo jinak a svými fotkami na téma „rendlík s parohem ze sta úhlů“ dokazuje, že umí i fotit. Nad jeho fotkami se strhla divoká debata, zda-li je na značce zubr či bizon, což vedlo ke googlení klikiháku na značce č.2. Přátelé, je to v Grónsku, kdyby vás to zajímalo a kdyby ne, tak máte smůlu. Stejně jsem vám to řekla.

Na závěr si dáme výslech bývalé organizátorky této akce Brambory M. Vyhnánkové. BMV totiž přispěla jedinými peprnějšími dílky, které jsem pracovně nazvala „Kyklopí prso“ a „Lásko, jdu do sprchy“. Autorka prozradila, že inspiraci čerpala z medicínské praxe a z výhledů na pláž, možná, upřímně už to bylo docela pozdě a já tou dobou myslela na perníčky u cateringu, který se letos opět překonal.

Božínku! Ty jsi to dočetl? To se asi hodně nudíš, měl by sis dát za odměnu sušenku či co máš rád. Disclaimer: v tomto článku nemusí být pravdivé informace, přičemž ale vše vychází z pravdivých událostí. :-D

text: Helena Čermáková

fotografie: Lucie Reynoldsová, Jan Fluger