Tohle byl prý jen začátek… A byl skvělý.
Již je to několik let, co jsem začala uvažovat o studiu medicíny. Volba fakulty byla jasná, jinam než do Motola jsem nechtěla. A tak jsem s nástupem do maturitního ročníku začala trávit volné chvíle nad modelovými otázkami k přijímačkám. Čas byl neúprosný, stres se zvětšoval, ale vše se vyplatilo. Po načtení výsledků vypukla šílená euforie a těšení se na život vysokoškoláka.
Od známých jsem se dozvěděla o seznamovacím kurzu v Dobronicích už asi ve druhém ročníku na gymplu, takže jsem věděla, že něco takového by mělo přijít. Přesně podle předpokladů nám na zápise řekli, že se můžeme na tuto akci přihlásit. Také jsem tak učinila a v úterý 6.9. začalo dobrodružství. Věděla jsem, že to bude jízda, ale to, co přišlo, předčilo všechna má očekávání.
Díky starším studentům, kteří pro nás uspořádali předdobronický sraz, jsem už znala nějaké spolužáky, a tak byl odjezd o to příjemnější. S holkami jsme si daly sraz a na Opatově aspoň šly na druhou stranu silnice společně (lepší je to vždycky podělat hromadně, že jo). Po zdařeném příchodu na místo určení to netrvalo dlouho a já už seděla v autobuse. Cesta utíkala velmi rychle, já se ani nenadála a už jsem zase vystupovala.
Během odpoledne jsme měli první přednášky. Neméně důležitým programem byly kohezní hry, díky kterým jsme se seznámili s lidmi v kruhu, naučili se svá jména a zjistili o sobě různé zajímavosti. Po večeři přišla na řadu přednáška o prvním ročníku, která nás sice dost znepokojila a vyděsila, ale naši mentoři udělali vše pro to, abychom se bát přestali, za to jim patří díky. Do konce úterý poté stále zbývalo pár hodin a na programu byla Bojovka v kruzích. Taková věc se musí nejlépe zažít, ale nechyběla lidská pyramida ani vábně vonící tekutina. Tu noc už se jen tančilo a koupalo v Lužnici někdy okolo třetí, tuším. Radši snad dobrou noc a hurá na další den.
Ve středu nás čekala spousta první pomoci, což byla nejklidnější a nejméně náročná část dne. Když jsme se zrovna neobvazovali a neškrtili, tak jsme si dali pořádně do těla na kruhovém tréninku. Toho ovšem odpoledne dost lidí včetně mě litovalo, protože přišel na řadu Extreme Rush a to vážně není žádná legrace. Asi jsem nebyla jediná, kdo si myslel, že se nejdřív utopí v davu a následně vyplivne plíce nebo vyvrhne obsah svého žaludku kamkoliv na trať. To se ale nestalo, já přežila bez úhony a mohlo se pokračovat v krasojízdě. Po už tak náročném dni přišla na řadu další bojovka s názvem “Růžovka”. O té prozradím tak maximálně to, že byla boží (na prázdný žaludek by to už tak boží nebylo, ten langoš před ní není vůbec špatný nápad).
Čtvrtek, náš poslední den mimo realitu, v bublině skvělých lidí, kteří jsou na stejné vlně. Během dopoledne jsme si s půlkou lidí z kruhu vyzkoušeli první pomoc na modelových situacích, kde jsme zjistili, že práce pod tlakem je opravdu nesrovnatelná s nácvikem někde na dece. Odpoledne nám počasí moc nepřálo, tak jsme si aspoň doplnili baterky spánkem. Následně si poslechli další přednášky a večer už se jen bavili a tančili (a pili, trochu). A nesmím zapomenout, že jsme konečně hráli čepici.
Zbývalo už jen rozloučení, ale jak nám bylo řečeno, tímhle to nekončí, tím to jen začíná!
Chtěla bych poděkovat všem organizátorům, díky kterým máme nezapomenutelné zážitky.
Za celý třetí kruh bych chtěla poděkovat především našim mentorům, Terezce a Ondrovi, kteří se nejvíce podíleli na utužení vztahů.
A také všem zúčastněním, díky lidi, byla to jízda <3
Kateřina Kolčová
