Takovej historickej mezník

Zpočátku to vypadalo náramně. - Fakulta bude mít výročí a pan děkan má přání. I obrátil se na Pavla. Pavel pojal myšlenku a obrátil se na pana profesora, který měl knihu. Pan profesor půjčil knihu, kniha dala fakta, Pavel povolal pomocníky (Štěpána, Danicu, …) a dali se do psaní hry. - Pan děkan bude mít radost, ó, my se máme!

Jenomže záhy začali přicházet herci a optimistických vyhlídek na zdárný konec zdálo se být čím dál méně. - Herci, jak známo, cháska nedisciplinovaná, se sice přes půl roku scházeli, přesto se všichni dohromady najednou sejít nemohli. Tři dny před pondělní premiérou to dokonce už už vypadalo, že principál představení odvolá. Za chladné noci z pátku na sobotu přebíhal nervózně pod dobronickou hvězdnou oblohou, napříč areálem výcvikového střediska tam a zpět a lamentoval: „To nenacvičíme, ty vole, to nenacvičíme!“ Potom ovšem přišla sobota plná intenzivního studia dialogů a neděle plná intenzivního studia jevištního pohybu. A když se za námi v závěru generální zkoušky ještě na skok stavila Thalia, převlečená za milou Marušku z děkanátu, nikdo už nepochyboval, že zítřejší premiéra Šiklova nářezu na oslavě narozenin naší fakulty nebude jen tak ledajaká. Že to určitě bude (slovy Básníků) takovej historickej mezník. A po letech se bude říkat: Jó, to bylo tenkrát, když Marek se Šafránkem hráli experimentální divadlo.

autor: (tmi)