Skromná sešlost motolského literárního koutku - Střeva v akci 2019

Na Střeva v akci jsem se těšila již několik týdnů, a tak mé nadšení pro autorský přednes kvalitní tvorby nemohlo samozřejmě zchladit ani týdenní posunutí termínu… Pak ale nadešlo úterý 10. prosince a já, snažíc se již třetí den v kuse namemorovat co všechno proboha prochází těmi 150 otvory v lebce, jsem musela mírně klidnit své nadšení pro literaturu. Nicméně i přes tyto nepříznivé okolnosti jsem se nakonec rozhodla v neprospěch anatomického zápočtu. A musím říct, že jsem ani na vteřinu nelitovala svého rozhodnutí strávit příjemný večer u Dr Vojáka, namísto na koleji, a s mnoha talentovanými jedinci, místo s lebkou Evičkou.

Jediný problém tohoto večera se objevil hned po příchodu do Dr. Vojáka. Bylo doslova a do písmene narváno. Dva srazy a oslavy úterního anatomického zkoušení se ale naštěstí prokázaly jako přehlušitelné, a tak jsme se seskupili u pódia a zábava mohla začít. Ihned na začátku se nám dostalo krátkého informativního úvodu v podání hlavní organizátorky Barči Džerengové a zároveň i malého hudebního antré ze strun kytary Kuby Lukáče, které se toho večera rozechvěly ještě mnohokrát.

První na programu byla absurdní, surrealistická a lehce dadaistická povídka právě z pera Báry. S Arnoštem Kapustou jsme myslím všichni doslova dýchali a jeho tajuplný příběh krásně navodil atmosféru celého večera, jelikož i program byl pro některé naprostým tajemstvím a autoři zůstávali až do poslední chvíle skryti za závojem anonymity. Na Barčin výtvor navázal v podobně surrealistickém duchu i Tomáš Fürst s několika svými básněmi. Poté jsme se opět ale vrátili pěkně nohama na zem, a to za veselého zvuku kytary Lidušky Koberové, jejíž píseň „Nic se nezblázní“ na zbytek večera rozhodně uklidnila mé anatomické výčitky svědomí. Poslední na řadu v první části přišel Martin Metelka s několika mezinárodními básněmi (mezi nimiž se objevil i trilinguální kousek pro mimořádně jazykově zdatné posluchače) a opět lehce tajemnou povídkou o magičnosti (či nemagičnosti?) hradních parkovišť, protkanou nostalgickými vzpomínkami na dědky v dřevěných budkách.

Po těchto dechberoucích výstupech byl divákům dopřán krátký odpočinek na pivko (či dvě) a pár soubojů ve stolním fotbálku. (Zde bych ráda vyslovila svoji domněnku, že někteří chodí po večerech do Vojáka tuto hru trénovat, protože drtivá prohra 10:0 byla snad ještě absurdnější než hledání měsíčního moře v podání Arnošta Kapusty.)

Druhou polovinu programu zahájil svým „Značně neurčitým sdělením, jehož smyslem si není jist ani sám autor“ náš drahý šéfredaktor (vládce náš, slunce naše jasné) Richard Boček. Ten nás několika správně volenými slovy přenesl ven a donutil se na pár okamžiků ponořit do zvukové kulisy pražských ulic, plavat v ní a probírat se jí, dokud jsme nenarazili na ten jeden zvuk... který stále rezonuje mezi dlažebními kostkami.

Zbytek večera by se dal popsat jako pestrobarevná mozaika různorodých literárně-hudebních střípků, z nichž žádný nebyl podobný tomu druhému ani tvarem ani texturou. Slyšeli jsme mimo jiné zmínku o dnešní generaci od Martina, jarně podzimní báseň z úst Tomáše a několik kousků od Barči, která se dotkla jak romance, tak politiky, a dokonce i poezie samotné. A mezi tím vším střídavě zněly tóny kytar Kuby Lukáče, Lidušky Koberové a Pavla Strnada. Kuba zpíval o smutně o vločkách i vesele o knihách života spolucestujících v MHD, ze kterých stiháme mezi jednotlivými zastávkami přečíst leda tak pár stran. Nehrál však pouze na kytaru a přidal i několik básní, například tu o starém pokoji, který všichni dobře známe a protivné lampě, co tam nikdy nepřestane svítit do okna.

Pavel přispěl krásně smutnou písní o lásce jejíž slova o „srdcích, která to k sobě táhne“ mi budou rezonovat ve středoušní dutině ještě opravdu dlouho. A Liduška – ta hrála na veselou notu a všem posluchačům kouzlila na tváři široké úsměvy s každým drnknutím do strun. Její písničky mluvily o lásce stejně upřímně jako o prsách a koulích, a nakonec na nespočetné žádosti z publika přidala i duet neduet o peřině a sesterském soužití.

Střeva v akci se prostě povedla. Z několik textů, básní, vět a poskládaných slov vznikla směs nostalgických, smutných i veselých vzpomínek, metafor a vyznání doprovázených cinkáním skleniček a brnkáním kytarových strun. A já mohu jenom doufat, že na příštím setkání tohoto druhu se bude ozývat nejen tvorba těchto několika prvních statečných, ale že se přidají i hlásky nové, aby opět oživily a přeskládaly tu pestrobarevnou literárně-hudební mozaiku.

Text: Natálie Mašterová