Rozhovor se Šimonem Krausem

Rozhovor se Šimonem Krausem, studentem medicíny a práv, o postavení lékaře a právníka ve společnosti, srovnání obtížnosti těchto škol a výhodách naší fakulty. Rozhovor připravil Ondřej Lukáč.

Na úvod bych se chtěl zorientovat: Ty studuješ od začátku společně medicínu i práva?

Ne, to ne.  Zas takový blázen nejsem, abych záměrně začal najednou s obojím. Mě ve škole bavil hlavně dějepis a obecně spíš humanitní vědy.  Rád jsem si četl knihy o historii a umění. Naopak s fyzikou, chemií a biologií jsem se moc nepřátelil - musel bych se je učit, a to jsme my hoši přece nedělali.  Už v primě na gymplu mě napadlo, že bych mohl být právníkem. Tehdy jsem si dokonce koupil knížku Ústava České Republiky a listoval si v ní. Postupně sice toto nadšení trochu opadlo, ale když jsem se rozhodoval, kam na vysokou, tak jsem se orientoval jenom na humanitní obory. Už tenkrát mě sice medicína napadla a můj starší bratr, který ji tehdy studoval, mě do ní také přemlouval, ale já se stále cítil daleko silnější v humanitních vědách. Šel jsem proto na práva, spíš však z rozumu než z lásky. Touha po medicíně se u mě ale po roce opět začala probouzet a s tím, jak sílila, slábl i zájem o právnické řemeslo. Ve druháku na právech jsem začal pracovat v jedné advokátní kanceláři, a když jsem viděl, že právník je často celý den zavřený v kanceláři u počítače, čte komentáře k zákonům a probírá se smlouvami, usmyslel jsem si, že se ještě zkusím postavit svému osudu a podám si přihlášku na medicínu. Nebylo to lehké rozhodnutí, ale věděl jsem, že bych si do smrti vyčítal, kdybych to aspoň nezkusil. Prakticky nikdo o tomto mém úmyslu nevěděl a tři měsíce jsem se místo na práva potají učil na přijímačky. Až když jsem byl na medicínu přijat, řekl jsem o tom rodině. Bylo legrační, jak tomu nechtěli uvěřit. Tolik legrační už pro mě ale nebylo, když jsem začátkem října nastoupil do třeťáku na právech a zároveň do prváku na medicíně.

Proč sis vybral naši fakultu?

Přiznám se, že jsem neměl velké povědomí o jednotlivých lékařských fakultách a rozdílech mezi nimi, ale na koleji jsem bydlel vedle dvou mediček z 1. lékařské. Jedna z nich musela právě opakovat ročník kvůli anatomii. Byla z toho pořádně zdeptaná, stěžovala si na přístup pedagogů a říkala, že na 2. lékařské je vztah ke studentům mnohem lepší, tolik se nevyhazuje od zkoušek a prostředí je tam obecně přívětivější. Když jsem pak začal vážně uvažovat o podání přihlášky, tak jsem se pochopitelně snažil sehnat nějaké informace jak o přijímacích zkouškách, tak o jednotlivých fakultách samotných.  Hlavně jsem nechtěl, aby se jednalo o nějaký chvilkový rozmar, který bych nedotáhnul do konce.  Měl jsem strach, jestli zvládnu najednou dva tak odlišné obory, jako jsou právo a medicína.  Zadal jsem si tedy jako jakousi osobní podmínku, že si podám přihlášku jen na 2. lékařskou, kde jsou těžší přijímací zkoušky, ale je pak větší šance na "přežití". Na 1. lékařskou bych se dostal snadněji, ale třeba bych se pak dva roky trápil a nakonec by mě stejně vyhodili, akorát bych si zkomplikoval studia. Obecně se mi líbí filosofie těžších přijímacích zkoušek (respektive menší pravděpodobnosti přijetí), která mi přijde férovější, než vyhodit studenta až třeba po dvou třech letech studia. Je to podle mě obvykle lepší jak pro společnost, tak především pro samotného studenta, jenž se zbytečně připravuje na povolání, které pak nakonec nebude moci dělat, ztratí neúspěšným studiem spoustu času a obvykle se s tím i daleko hůř vyrovnává než s neúspěchem u „pouhých“ přijímaček. Na 2. lékařské i díky systému přijímacích zkoušek vznikají od samého začátku studia skutečně přátelské vztahy studentů a pedagogů i studentů mezi sebou, protože ti sobě navzájem nejsou konkurencí, a tak nic nebrání spolupráci a vzájemné pomoci. Takové kolegiální prostředí je nesmírně důležité i pro osobnostní rozvoj studentů a dokonce mám dojem, že se u absolventů naší fakulty častěji setkávám se vstřícností a laskavostí nejen vůči nám studentům, ale především i vůči pacientům.

Jak bys srovnal obtížnost studia práv a medicíny?

Myslím, že na právech není obecně příliš zvykem se učit průběžně. I mně hned na začátku starší spolužáci radili, ať zbytečně neblázním a nechám učení až na zkouškové. Zkoušky na právech nejsou sice úplně jednoduché, ale pro mě byla vždy medicína náročnější. Proto jsem se během roku věnoval obvykle jen medicíně a zkouškové jsem pak trávil celé v učení - nejdřív zkoušky na medicíně, potom na právech. Co jsem nestihl, dodělával jsem v září. Musím přiznat, že to pro mě někdy bylo tak akorát, abych to vydržel. Naštěstí už snad práva brzy dodělám.

Jaké jsou obávané zkoušky na právech?

Samozřejmě státnice, které se ovšem skládají až v posledním ročníku, a vždy se tak objeví několik studentů, kteří do té doby nějak tím studiem procházeli, ale v poslední chvíli tvrdě narazí. Jinak jsou dost obtížné také tzv. klauzury - písemné zkoušky, v nichž je v zadání popsán určitý případ jako kazuistika s konkrétními otázkami, které mají studenti za úkol zodpovědět. K těžším zkouškám pak také patří například trestní a správní právo ve čtvrtém ročníku. U některých zkoušek záleží hodně na zkoušejícím, ale to je asi na každé škole.

Jak bys je porovnal se zkouškami z medicíny - např. patologií a anatomií?

Na ty nejtěžší zkoušky z medicíny se učí člověk průběžně, navštěvuje semináře, přednášky a stejně má strach, že ho vyhodí. Na právech to není tak zlé.  I objem informací je určitě menší. Na obou školách je ale potřeba jak memorování, tak logické uvažování. Především schopnost propojovat informace je jak v právu, tak v medicíně zásadní. V medicíně víme dnes o lidském těle daleko víc a naše schopnost získat informace je tak díky laboratorním vyšetřením, zobrazovacím metodám atd. daleko větší. Je ale důležité se v těchto informacích správně zorientovat a uvažovat vždy v souvislostech. V právu spolu taky mnoho věcí souvisí, a když si třeba čtu smlouvu, tak už od začátku si snažím v mysli třídit, co jednotlivé pojmy a jednotlivá ustanovení znamenají a jaké mají dopady. Jak právník, tak lékař musí vždy rozvažovat nad všemi eventualitami a umět předvídat. Myslím si, že přehled v nadměrném množství informací je jednou z věcí, které dělají dobrého právníka i dobrého lékaře.

Napadlo tě někdy v průběhu studia ukončit práva a věnovat se čistě medicíně?

Od začátku jsem si říkal, že když to nepůjde, tak práva aspoň na čas přeruším. Nicméně i díky štěstí jsem k tomu nebyl nikdy přinucen. Nejtěžší pro mě asi byl hned první ročník na medicíně. Mimo jiné mě motivoval také strach z neúspěchu. Nechtělo by se mi po roce neúspěšného studia možná několik dalších let každému vysvětlovat, že už vlastně ty dvě školy nestuduju nebo že jsem dokonce nedostudoval ani jednu. Byla to možná trochu povrchní motivace, ale medik musí být tváří v tvář stolu plnému učebnic vděčný za každou motivaci.

Mnoho známých z práv mi říkalo, že mi závidí přátelštější atmosféru na medicíně. Je tomu skutečně tak podle tebe?

Asi na tom něco bude, ale řekl bych, že je to dost dáno tím systémem na právech. Jednak v ročníku studuje vyšší počet studentů a jednak si rozvrh sestavuješ sám. Často jsi pak na každý předmět s jiným kolektivem, a ačkoliv na práva chodí spousta fajn lidí, přátele musíš jakoby aktivněji vyhledávat. Třeba já znám na právech dobře tak sotva dvacet spolužáků.  Naproti tomu medici se na praktikách a seminářích potkávají v rámci kruhu denně. Taky chodí pravidelněji na přednášky, kde se mohou potkávat i se studenty z celého ročníku. Studium je mnohem intenzivnější, a tak mají medici chtě nechtě spoustu společných zážitků. To dokáže přátelství velmi utužit.

Máš pocit, že ti studium práva dalo i něco do studia medicíny?

Myslím, že v příliš veliké výhodě jsem oproti ostatním medikům nebyl. Obecně mi studium práv pomohlo lépe chápat to, jak funguje společnost, protože právní vztahy existují skoro ve všech jejích složkách, počínaje nákupem v obchodě a konče třeba řízením auta. I proto jsem nechtěl nechávat studia práv. Věděl jsem, že mi to dá něco praktického do života,  a přestože spoustu informací zapomenu, zůstane ve mě snad už napořád povědomí o fungování právního řádu a schopnost porozumět smyslu a účelu konkrétních právních předpisů, hierarchii právních norem a podobně. Právo je umění slova, kde jde o preciznost vyjádření. I proto někdy s úlevou luštím v lékařských zprávách věty plné chyb a překlepů, protože k nim je v právních textech daleko menší tolerance a je někdy dost únavné zůstat natolik soustředěný, aby člověk dodržel vysokou úroveň formální i materiální správnosti těchto textů.

Co se týče spojení těchto oborů, tak pochopil jsem to dobře, že do budoucna se hodláš živit čistě medicínou s tím, že samozřejmě budeš těžit v běžném životě ze znalostí, které ti dalo studium práv?

Ano. Myslím, že obojí najednou nelze dělat, a já chci být dobrý lékař, ne špatný lékař a ještě špatný právník. Lidé si třeba často myslí, že lze s takto kombinovaným vzděláním dělat soudního lékaře. Sice samozřejmě lze, ale titul z práv k tomu příliš nevyužijete, protože soudnímu lékaři nepřísluší posuzovat právní otázky. Výhodou právního vzdělání je ale bezpochyby společenská prestiž. Sice se asi nechci hned po promoci ucházet o místo ředitele motolské nemocnice (smích), ale kdybych v budoucnu uvažoval o nějaké manažerské pozici ve zdravotnictví, určitě by mi právnické vzdělání nebylo na škodu.

Jak bys srovnal na závěr vidění medicíny a práva ve společnosti?

Řekl bych, že u nás je povědomí o právnících a jejich profesi někdy až přehnaně negativní. Přitom právo by mělo být jedním z nejušlechtilejších povolání. Když se však řekne slovo advokát nebo obhájce, tak si mnoho lidí představí oportunistu, který se snaží pomoci zločinci uniknout spravedlnosti. Někdy k tomu přispívají i média, ale člověk, který do toho systému trochu pronikne, ví, že role obhájce v trestním právu je velmi důležitá. A podobně pochopí, když soudce někoho zprostí obžaloby pro nedostatek důkazů, že průtahům v řízení se ve spravedlivém procesu mnohdy nelze vyhnout atd. Na lékaře bylo naopak ještě v nedávné minulosti nahlíženo možná až příliš pozitivně. Mnoho lidí k nim chovalo téměř bezmeznou důvěru a to, co řekl pan doktor, byla pro ně vždycky pravda. Neříkám, že to nebylo často prospěšné, důvěra pacienta v lékaře je nesmírně důležitá, problémem je, že obdiv lidí nás často dokáže odnaučit pokoře. Od mnoha lékařů jsem slyšel, že si pacienti stále víc stěžují a žalují nemocnice, ale taky znám spoustu případů, kdy zdravotníci svojí nedbalostí skutečně pacienta poškodili. Už teď sice vím, že mě vyřizování stížností spousty kverulantů, papírování s informovanými souhlasy a podobné věci nebudou jako lékaře moc bavit, ale bojím se, že je to nezbytný způsob kontroly kvality zdravotnické péče. Myslím si taky, že někdy není špatně, když lékař cítí, že mu může hrozit postih za špatně odvedenou práci, protože lidské zdraví má nesmírnou hodnotu a prostě si silnou právní ochranu zasluhuje. Systém by měl svým způsobem pacientům i lehce stranit, protože oni jsou ve vztahu k lékaři slabší stranou. O prestiž lékařského stavu jako takovou se nebojím, ale doufám, že pokud se stanu lékařem, tak si mě lidé budou vážit víc pro poctivou práci, laskavost a obětavost, než pro ten bílí plášť a fonendoskop.

Když už jsi zmínil otázku podávání žalob na lékaře, tak bych se rád zeptal, jestli si myslíš, že v takové situaci bys byl se svým právním vzděláním lépe připravený?

Do určité míry by mi samozřejmě právní vzdělání pomohlo, ale spíš bych vyhledal pomoc odborníka specializujícího se na zdravotnické právo. Snad budu jako lékař - právník o něco ostražitější, ale hlavně se budu celý život modlit, abych někomu svojí vinou neublížil, protože takové vědomí by bylo samo o sobě nejhorším trestem. 

 -Ondřej Lukáč-