Rozhovor s Vévou Lapkovou

Na úvod mi dovol se lehce zorientovat: jak jsi daleko ve studiu na DAMU a na naší fakultě?

Na medicíně jsem ve druhém rozloženém ročníku a na DAMU ve čtvrtém a zároveň posledním. Prvák je sice těžší než druhák, ale šlo si lépe uspořádat rozvrh, zatímco ve druhém ročníku je hodně předmětů dopoledne, a i když jsem měla možnost chodit s jinými kruhy, tak se mi nakonec nepovedlo sestavit rozvrh. To mě hrozně mrzelo, protože jsem vypadla ze svého ročníku a dvojkruhu, který jsem měla fakt ráda (Sláva devítce a desítce!). Trochu jsem se tedy bála, ale zbytečně. Nakonec jsem neztratila kamarády z letošního třeťáku, pořád se vídáme, jen jsem k nim prostě našla další, takže je všechno fajn.

Je studium na DAMU náročné?

DAMU se může zdát jako flákárna a spousta lidí má pocit, že si jen večer odehrajeme představení a jinak někde sedíme v baru. Ve skutečnosti je to ovšem časově  extrémně náročná škola - mám na mysli objem času, co člověk ve škole stráví. V prváku se nám dokonce stávalo, že jsme ve škole i přespávali a neměli ani volné víkendy. Ne pořád, ale málokdy se končí před šestou.   

Jak si to tedy dokázala zkombinovat s medicínou?

To bylo štěstí od pána boha... V prvním ročníku na DAMU by to určitě nešlo. Ráno a dopoledne jsme měli vždycky tanec, akrobacii, jevištní pohyb, žonglování... K tomu zpěv a hlasovou výchovu. Odpoledne vždy buď herecká tvorba s pedagogy, nebo scénická tvorba se studenty režie. Na DAMU, myšleno na Katedře činoherního divadla,  to chodí tak, že se spojí druhý ročník režie a dramaturgie s prvním ročníkem herců a společně pracují po celou dobu studia, a nakonec i v tady v DISKu (divadlo, v němž účinkují studenti 4. ročníku DAMU). Od toho druháku jsou i menší mezírky. A mně tak třeba vyšlo jedno volné odpoledne na anatomii, protože jsem měla roli, co byla ve hře dvě třetiny času. Takže jsem zkoušela dva dny a jeden jsem chodila na anču. Přednášky na DAMU jsou vždycky ve středu dopoledne v dlouhém bloku, ten padl na  histologii. První pomoc byla v pátek před jevištním pohybem. A tak všelijak podobně. Dostala jsem individuál, takže jsem mohla mixovat rozvrh „mezikruhově“. To bylo fajn i proto, že jsem tak poznala kupu lidí. Vlastně ve všech kruzích na mě byli vždycky hrozně hodní.

Jak vůbec přišel okamžik, že sis řekla: "Vezmu si k tomu ještě medicínu."?

Já jsem už od mala chtěla medicínu dělat a dokonce jsem i maturovala z biologie a chemie. Na gymplu jsem ale začala hrát divadlo. Taky jsem se dostala do dramaťáku v Modřanech, který vedla Milena Klinecká, a do divadla RADAR, kde jsem dodnes. A prostě mě to hrozně chytlo. Jenže na DAMU mě ze začátku děsilo, že první ročník je „čtvrté kolo přijímaček“. A vyhazov je subjektivní věc. Žádné tři pokusy na zkoušku, a když nedáš, tak další tři. Pokud tě budou chtít vyhodit pro „nedostatek talentu“, můžou. Já jsem přeci jen racionálně založený člověk a tahle nejistota mě znervózňovala. Na medicíně je samozřejmě taky obrovský stres, zkoušky jsou náročné, ale člověk je pořád do určité míry pánem svého osudu. Sám rozhoduje, jak moc se bude učit. Samozřejmě i medicína je hodně o štěstí. Ale alespoň má člověk ty tři pokusy… Navíc se ve mně pořád ozývalo to, že jsem o medicíně tak dlouho snila a nechtěla jsem to jen tak hodit za hlavu. Nedokážu to uspokojivě vysvětlit, ale nakonec se ve mně něco zlomilo a já si tu přihlášku podala. Měsíc jsem se drtila na zkoušky a ono to vyšlo.

Chtěla ses dostat primárně na naši fakultu?

Já jsem dokonce moc toužila po tom, abych studovala právě tady na Dvojce. Studovala tu moje maminka a byla spokojená. A je to taková rodinná fakulta. Skoro všichni se znají a je tu celkově sympatický přístup. V první řadě mi šlo o pediatrii. Vždy mě bavila práce s dětmi. Byla jsem ve skautu a dlouho jsem byla taky vedoucí ve vodáckém oddíle. Mám prostě k dětem dost blízko, baví mě s nimi pracovat. A jednou bych si přála být dětská doktorka.

Mě fascinuje, že ty jdeš na zkoušku a musíš se naučit dané otázky a třeba ještě ten den máš představení, kde musíš pracovat s tím, co ti zbylo v paměti. To si vůbec neumím představit...

Těžko se to popisuje, ale ten text se ti prostě do hlavy po určité době zaryje. Nevím jak ty, ale my jsme museli na základní škole umět recitovat spoustu básniček a část z nich si dodnes pamatuju - prostě naskočí, když slyšíš začátek. Navíc mám ten text spojený s emocemi, pohybem v prostoru a kolegy na jevišti. Pokud to jednou člověk zná, vybaví se to i po dlouhé době.

A myslíš, že jsi měla na začátku výhodu v trénované paměti?

Já si dobře pamatuju to, co mě baví. Tak třeba anatomie a histologie se mi učila líp než biochemie.   Ale nemyslím, že bych si pamatovala víc než mí spolužáci, je to o prostě o tom času, co tomu věnuješ. Navíc texty se učíš za jiným účelem - je to prostě jiné. Trénovaná paměť není na škodu, ale svaly předloktí mi do hlavy rozhodně nelezly líp než kamarádům. Škoda, škoda.

Vědí tví spolužáci na DAMU, že studuješ k tomu i medicínu? Už si za tebou chodí pro rady?

Při tom malém množství lidí v ročníku a vzhledem k tomu, jak se navzájem známe, by ani nešlo, aby to všichni nevěděli. A pro rady si už taky někdo přišel. Je to vtipné, protože mám za sebou teprve dva roky. Takže poznat příčinu vyrážky nebo vyvrátit chudokrevnost, to mi moc nejde.  Musím ale říct, že spolužáci z DAMU mě podporují a třeba mi pomáhali s přesouváním předmětů, abych mohla stíhat medicínu. A vůbec se snažili, aby mi to prošlo, když byly těžké chvíle...

Jak medicína, tak herectví jsou takové uzavřené světy. Jaké je mezi nimi přebíhat?

Hezké. Oboje mě ohromně baví. Když mě na chvilku přestane bavit jedno, můžu utéct ke druhému. A tím, že jsou ty světy tak jiné, tak si člověk vlastně vždycky odpočine. Namáháš prostě jiné sféry tvoření. Třeba večerní představení může úplně vyhnat stres z ranního testu. Fakt. Mě nejvíc ničí mít prostor na stres. A na prokrastinaci. Časová tíseň mě donutí čas neproflákat, protože prostě není kam odsouvat. Když mám čas nic nedělat, tak většinou neodolám a dostanu se do pekla. Já se musím učit pravidelně.  V tomhle jsem na tom hůř než spousta spolužáků. A taky mám na obou školách kamarády, na které se vždycky těším, to je taky příjemný aspekt v tom přebíhání.

Jak to plánuješ do budoucna?

Já se bála, že se na to zeptáš a věděla jsem, že s tou otázkou mám počítat, ale v tuto chvíli opravdu konkrétní plán nemám. Hrozně dlouho mi nikdo nevěřil, že to půjde studovat dohromady. A až teď začínám pomalu uvažovat o tom, jak by šly tyhle dva obory spojit do budoucna. Nezlob se, ale v tuto chvíli opravdu nemám žádnou hezkou odpověď.

Co si však obecně myslíš o spojení herectví a medicíny? Přináší ti to něco navíc?

Na to se mě ptali už u pohovoru v rámci přijímačky, což mě trochu překvapilo, protože jsem nečekala, že si naše přihlášky skutečně až tak důkladně pročtou. Po úvodním oťukávání, tak na mě vybalili otázku: "Jak vám dramatická umění pomohou ve studiu medicíny?" Já jsem tehdy nervózně začala tím, že slovo je mocná zbraň. Extrémní klišé, uznávám. Ale něco na tom je. Já se vidím spíš u pacienta, než u mikroskopu. A při práci s lidmi komunikace prostě hraje důležitou roli. A když to nevyjde, pořád můžu být nemocniční klaun.

Myslíš, že se i stylizuješ do nějaké role, když jdeš k pacientovi?

Pochopitelně se stylizuju do role. Vlastně se pořád všichni stylizujeme do nějaké role. Když jdeš na zkoušku, tak se taky stylizuješ do role, jsi prostě student, který umí otázku a seriózně o ní bude vyprávět. Vždycky když se chováš podle určitých konvencí, stylizuješ se do „role“. Příklad – když jde člověk na praxi k pacientovi, tak změní tón, někdy i držení těla, dává si pozor, aby mluvil srozumitelně a třeba i spisovně. Já si pamatuju, jak jsem jednou na ošetřovatelství měla problém tu „seriózní medičku“ zvládnout. Měla jsem jít zavést čípek. Přišla jsem za pacientem, což byl roztomilý starší pán. Říkala jsem si, hlavně se nesmíš smát. Ale když se mě pacient s vážnou tváří zeptal, kam mu budu čípek zavádět, musela jsem se skutečně držet, abych se nerozesmála, což moc nešlo. Tak jsem předstírala, že mi něco spadlo a jak jsem si přidřepla na zem, tak jsem trochu uklidnila. "Do análního otvoru." To jsme se nepochopili. "Do konečníku." To zase nevyšlo. Porozuměli jsme si, až když jsem to řekla – do zadku. Pak přišel další problém, pána zajímalo proč. To jsem vlastně ani nevěděla. Podívala jsem se a byl to glycerínový čípek, tak jsem řekla: "Vy už jste tady dlouho, viďte?" "No, tři týdny." "Tak tohle vám pomůže, aby se vám lépe došlo na záchod." Odpověď : "No jo, mě se kadí špatně." To už jsem se držela jen tak tak. Pak se mě  pacient zeptal, jestli mám taky takové obtíže a protože jsem ho chtěla potěšit, tak jsem odpověděla, že občas jo. A vedle ležel nějaký mladý kluk, který se smál, až mu tekly slzy, to mi taky nepřidávalo. Ale zvládli jsme to. Stylizace do role je prostě každodenní věc. A děláme to všichni.

Při určitém srovnání práce lékaře a herce mi vždy herectví přijde lehce smutnější v tom, že mnozí herci musí brát role i v pochybných seriálech, aby se uživili.

Rozumím, jak to myslíš, ale nemyslím si, že se jde k tomu stavět takhle jednoduše. Něco je divadlo, něco film a něco jiného je komerční seriál. Ano, platy v divadlech jsou směšné. A ano, za komerční seriály dostane člověk balík. Přijde mi právě legrační, že na DAMU mi všichni říkají, jak si budu skvěle vydělávat jako lékařka a na medicíně už jsem slyšela, že je fajn, že se k tomu můžu živit herectvím. Beru to tak, že někdo chce dělat divadlo a hrát v kvalitních představeních, které ho baví. K tomu si pak ještě vezme seriál, který ho třeba líp zabezpečí. Neberu to jako smutnou věc. I mě by děsilo, pokud bych nemohla svým dětem ze svého platu dopřát třeba vitamíny Marťánky, které jsem od maminky dostávala každý den. Teda, chápeš jak to myslím? Spousta špičkových herců se objevuje třeba v Ordinaci. Nebudu lhát, že takový přivýdělek není fajn. Na druhou stranu si myslím, že i pokud jde o takový - řekněme - méně náročný seriál pro specifické publikum, tak se lze k tomu postavit dostatečně zodpovědně a s grácií, aby se pak nemusel člověk za odvedenou práci stydět. Můžeme se samozřejmě bavit o míře nevkusu, který se na nás z televize valí, ale to nikam nevede. Lidi si rádi odpočinou a vypnou. Dialogy z Ulice vlastně vypnout nutí. Ale já to rozhodně nechci soudit.  Ani jako divák a ani jako herec. Ostatně, každý využití svého volného času strůjcem…

Závěrem několik čistě hereckých  dotazů: Jakou roli by sis ráda ještě zkusila?

Mnoho z nich jsem alespoň ochutnala- třeba Sášu v Čechovově Ivanovovi jsem zkoušela jako úryvek v prváku, podobně jsem si zkusila i lady Macbeth. Arkadinovou v Rackovi od Čechova momentálně hraji (a výborně, pozn. autora rozhovoru) v divadle DISK, i když bych si to ráda zopakovala, až budu mít trochu odžito. Ráda bych si zahrála Beth v Mámení mysli od Sama Sheparda. V téhle hře jsem už hrála, ale paradoxně jinou roli. To se taky často v hereckém životě stane. Taky bych brala psychoterapeutku ve Zmatení jazyků. Nebo Agláju v Idiotovi. Mě by toho lákalo... A docela bych si přála, aby vyšla nějaká pohádka.

A na co bys ráda pozvala naše spolužáky?

Záleží, na co má dotyčný právě chuť. Rozhodně zvu na všechny naše absolventské hry do DISKu. Máme čechovovskou klasiku Racka, současnou Rituální vraždu George Mastromase, v níž se řeší téma lidské zrůdnosti a kde se v člověku bere, Povídky z Vídeňského lesa, ty jsou o tom jak lásce a smrti neuteče nikdo, a o tom, jak společnost dokáže zničit jednotlivce. Potom hrajeme Opilé, takovou generační výpověď o společnosti, která se možnostmi opila natolik, že prakticky neumí vystřízlivět. 
A taky zvu na Murlin Murlo, naší bakalářskou inscenaci, kterou pořád hrajeme. Černočerná tragikomedie o čekání na konec světa na konci světa. Moc ráda všechny uvidím a zařídím lístky zadarmo nebo maximálně za čtyřicet! Tak někdy v divadle!

Rozhovor připravil Ondřej Lukáč