Rozhovor s Davidem Binhackem

Co přiměje člověka, aby se po třicítce rozhodl začít se studiem medicíny?

Je to tak, že medicínu jsem chtěl studovat vždycky, akorát jsem po střední škole z mnoha různých důvodů nechtěl jít na vysokou školu a posléze jsem zapadl do pracovního procesu, z něhož se už obtížně vystupuje. Po třicítce se to však vyvinulo tak, že jsem nebyl zcela závislý na své práci – díky nějakým úsporám a zejména díky své manželce, která pracuje jako lékařka v Německu. Vznikl tedy nápad, že bych se mohl ke svému dřívějšímu snu vrátit. Iniciátorem byla zpočátku především má manželka Bětka, protože viděla, že mě to k medicíně stále táhne. Když studovala, tak jsem jí vždycky zvědavě nakukoval před rameno a vyptával se na různé věci. Navíc má, stejně jako já, zvyk si při učení předříkávat, takže jsem se často nevěnoval své práci a raději se zaposlouchal do její látky. Jakmile tedy přišla s myšlenkou studia medicíny, tak jsem se pro to ihned nadchnul, a postupně to nabralo takový spád, že tady teď sedíme a já jsem ve čtvrtém ročníku.

Co rozhodlo pro ten moment? Byl tam nějaký osudový okamžik?

Byla to souhra několika věcí. Zpočátku to bylo jen takové plácnutí do větru. "Vždyť ono by to třeba šlo..." Já jsem se nad tím posléze pořádně zamyslel a došel jsem k tomu, že skutečně nastaly ideální podmínky. Právě jsem dálkově dostudoval ČZU a cítil jsem, že hlava mi pracuje dobře.  Manželka nastupovala do práce v Německu, takže jsme věřili, že jsme schopni to finančně zvládnout. Vzhledem k tomu, že šlo o náhlý popud a ještě jsem musel dělat státnice na zemědělce, tak jsem neměl příliš času na přípravu k přijímačkám. Naordinoval jsem si tedy takový vlastnoruční rychlokurz, abych během těch čtrnácti dní, co jsem měl k dispozici, do sebe dostal, co nejkomplexnější kvantum informací a nakonec  to k mé radosti nějak vyšlo.

Ač to bude znít jako klišé, tak myslíš si, že si teď studia víc vážíš?

Možná to jako klišé zní, ale je to opravdu tak. Sám na sobě vidím, že ke studiu přistupuji diametrálně odlišně než třeba kdysi ke studiu na střední škole nebo i na ČZU. Nemohu prostě nevidět, jaké nároky to klade na moji rodinu – a nejde jen o finance,  především jde o čas, který musím medicíně věnovat a o který tak trochu okrádám své nejbližší. Proto cítím opravdu velkou zodpovědnost za to, abych ve studiu zdárně pokračoval, a to mi také dodává pro studium sílu. V kostce řečeno:  Vše už prostě stálo tolik času, úsilí a peněz, že to nesmí dopadnout jinak, než dobře. A to je můj motor. Navíc mě stále, i po čtyřech letech tady, dokáže ještě čas od času překvapit skutečnost, že to není jen sen, ale opravdu ta realita, o které jsem kdysi snil. A to mi pokaždé dokáže dodat sílu a motivaci ve chvílích, kdy mi dochází dech.

Další klišé: Myslíš si, že tě náš kolektiv omladil?

Myslím si, že určitě ano. Ze začátku jsem měl velký strach, jak se mi podaří zapadnout a jestli tady nebudu jako “pěst na oko“.  První semestr jsem tak byl spíše stranou spolužáků a krčil jsem se v koutě, protože mi přišlo drzé infiltrovat svým věkem to úžasné a optimistické mládí okolo sebe. Nicméně zdejší kolektiv je velmi otevřený - i vůči anomáliím jako jsem já. Cítil jsem, že moji spolužáci mají skutečně zájem mě lépe poznat a přijmout  mezi sebe, takže jsem postupně v průběhu druhého semestru roztál a obavy hodil za hlavu. A snad jsem nějak zapadl, se všemi vycházím dobře. Začal jsem tedy částečně i žít životy svých spolužáků a vnímat jejich problémy, které se mě samotného už tolik netýkají a které také dnes vnímám trochu jinak, než před lety. Dalo by se dokonce říci, že do školy chodím i trochu relaxovat. Mohu zde vypnout od svých běžných starostí a mladý kolektiv je něco, v čem se cítím velmi dobře a co mi dodává energii.

Zapojuješ se i do mimoškolních aktivit?

V prvním a druhém roce jsem občas navštěvoval různé akce, čemuž dost napomáhalo i to, že jsem se ocitnul ve fantastickém kruhu a všechen čas, jenž s nimi trávím, byl vždy moc fajn. Nicméně v okamžiku, kdy se mi narodila dcera a pak i syn,  tak šly tyto aktivity pochopitelně stranou.  Dneska už to prostě nestíhám.

A co pedagogové? Myslíš, že k tobě přistupují jinak?

Místy mám dojem, že to mám občas i trošku jednodušší, asi  to je ale jen můj dojem. Většina pedagogů vypadá, že žádný věkový rozdíl neregistrují – což přisuzuji jejich profesionalitě.  Zejména zpočátku jsem občas možná míval tendence k vyučujícím přistupovat trochu jinak než moji spolužáci, co přišli akorát ze střední.  Byl jsem zvyklý na práci v kolektivu, kde se vše řešilo na partnerské a rovnocenné úrovni a intuitivně jsem tak přistupoval ke zkoušení  i učitelům. Nikdy jsem ale nenarazil na nikoho, komu by to vadilo nebo to alespoň nikdy nikdo nedal najevo. Postupně jsem se ovšem vžil do své nové role a plně respektuji nadřízenost ze strany kantorů. Musím ovšem zdůraznit, že jsem se vždy setkal jednoznačně s pozitivním přístupem ze strany pedagogů a nikdo mi můj věk ve zlém úmyslu nikdy nepředhazoval.

Jak to třeba vnímali demonstrátoři nebo čerství doktoři, když tě měli něco učit?

Pochopitelně to vnímali. Popsal bych to ovšem spíše jako mírné rozpaky a určitou nejistotu, co si ke mně mohou dovolit, než cokoli jiného. Já to ovšem ze svého pohledu jednoznačně vnímám tak, že dotyčný oplývá vědomostmi, o které já se teprve pokouším a jsem vděčný za to, že se mi věnuje. Na základě toho tak nemám sebemenší problém je respektovat a uznat jejich odbornou autoritu.

Máš rodinu, bydlení a k tomu medicínu - jak to zvládáš všechno skloubit?

Je to dost o sebekázni a o efektivní práci s časem. Bez podpory své manželky bych ale daleko nedošel, snaží se mi vyjít ve všem co nejvíce vstříc a bere na sebe, když je to potřeba, veškerou péči o naší rodinu.  Mám tak na učení dost času a zbývá mi naštěstí i čas na děti, i když bohužel ne vždy tolik, kolik bych chtěl.  Musím na sebe být zkrátka přísný – se svými dětmi a manželkou bych rád trávil všechen  volný čas, ale zároveň se musím doma soustředit na učení, protože bez toho to tady opravdu nejde.  Ale času celkově není málo, jen s ním musí člověk umět pracovat.

A jaké máš plány po studiu?

Přemýšlím zejména o práci v oborech, kde je podle současného systému nejkratší cesta k atestaci a kde bych se mohl dostat dříve k samostatné práci. V tuto chvíli nemám ještě dostatečně jasno, ale vím, že horkým kandidátem je  například všeobecné praktické lékařství.

Vlastně budeš i mít trochu výhodu, že budeš vypadat zkušenější a snáze si získáš důvěru pacientů.

No nevím. Někdy možná. Ale důvěra k lékaři se podle mě rychleji ztrácí než získává a zkušený vzhled to bez odborných znalostí nezachrání. Navíc to může být velká past v tom, že můj věk bude mást i mé kolegy a že mohou předpokládat, že už vše dokonale ovládám, přestože člověk po dostudování – v jakémkoli  věku samozřejmě - je teprve na začátku své cesty a teprve se učí, jak to v praxi chodí. Dělá své první krůčky i první chyby. S tím vším jsem ale počítal už v momentě, kdy jsem se na školu hlásil a jsem na to připravený.