Ples opravdu nebylo za co plísnit!

   Ve dnech, kdy začali studenti pomalu vycházet ze svých ponurých kolejních pokojů a privátů na denní světlo, aby se nechali osvěžit čerstvým vzduchem po době temna nazývané vychytralými ligvisty citově neutrálně 'zimní zkouškové', ... (uf, půlka souvětí za náma)... se rozhodla jedna malá rodinná fakulta v Motolském údolí uspořádat ples. Tedy Ples 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Kdo by si byl myslel, že datum v prvním týdnu letního semestru bylo vybráno náhodně, hluboce by se mýlil. Stejně tak ten, kdo by si řekl, že je to jediné možné datum z organizačních důvodů. Nikoliv! Termín byl rafinovaně určen právě na tento termín, aby donutil zpustlé studenty trochu se zkulturnit, hodit se do gala (a konečně ne kvůli zkoušce) a také aby v některých případech zmírnil progresi posttraumatického stresové poruchy... Tak tedy, motýlky byly uvázány, lodičky nazuty, How to tančit videa na YouTube zhlédnuty. Ples mohl začít!

   Kolem sedmé hodiny večerní se u Národního domu na Vinohradech začaly rojit skupinky netrpělivých studentů, kteří už se dlouho očekávaného plesu nemohli dočkat. Nevím jak vám, ale mně výzdoba Národního domu doslova vyrazila dech. Já vím, já vím... Mnozí z vás ji již vnímají jako rutinu, běžnou součást každoročního fakultního plesu, ale nejednomu prvákovi z malého města dozajista učarovala, tak jako mně. Doplněna o úsměvy milých paní šatnářek, elegantní róby dam a padnoucí saka pánů tvořila vskutku dechberoucí kombinaci.

   Hned na začátku večera jsem si uvědomil jednu děsivou skutečnost, totiž že neznám spoustu vyučujících na naší fakultě. A teď si řeknete, no co... To je toho. Ale uvědomte si, jakou jsem najednou pocítil hrůzu při představě, že omylem nepodržím dveře vážené paní profesorce a nebo v zápalu tance zvrhnu skleničku s vínem do klína váženého pana profesora, aniž bych věděl, o koho se jedná. A co potom? Rozhodl jsem se tedy radši tyto nepříjemné představy zahnat sklenkou bílého a nenucenou konverzací s kamarády. Ostatně zanedlouho měl mít proslov pan děkan. Jeho zvolání 'Ať žije ples!' mi zůstalo živě v paměti doteď. Ples totiž (nevím však, zda-li jen následkem této výzvy) opravdu žil. Mnozí studenti se rozhodli ukázat své klasické taneční umění hned zpočátku, dokud byli nejčerstvější a měli dostatek sil. A to ať už za doprovdu kapely Joy of Moonrise v hlavním sále a nebo na swingové melodie Harm Core Jazz Bandu v sále vedlejším. Zde však tanečnímu parketu jednoznačně dominovali pan profesor Kachlík s partnerkou, kteří se po parketu doslova vznášeli. A teď si fakt nesnažím přihřát polívčičku, zkrátka jsou chvíle, kdy si se svým tanečním umem připadáte jako pako. No co už.

   Zanedlouho se však veškeré dění začalo koncentrovat do hlavního sálu, kde byli nejdříve vyhlášeni nejlepší učitelé roku a dále mělo následovat všemi očekávané taneční vystoupení Prdlých kostí. Vzduchem se šířila zvědavost, co si letos kosti připravily. Zvlášť vzrostla potom, co před podiem vyrostl celý vagón metra. To už se davy diváků neudržely a natlačily se co nejblíže pomyslnému tanečnímu prostoru, jak to šlo. Tím se však z onoho pomyslně vyhrazeného prostoru stal prostor imaginární. To se pak špatně tančí, když není kde. Po dlouhém domlouvání, přesvědčování a výhružkách, že takhle z vystoupení nic nebude, všichni udělali pár kroků zpět a světe div se, Prdlý kosti mohly začít. Samotné taneční kreace popisovat nebudu, na stránkách už se objevil link, kde si je můžete vychutnat a zhodnotit sami. Za sebe řeknu jen jednu věc. Bylo to boží!   Prdlý kosti dostaly všechny přítomné do takové párty nálady, že se další kapely programu (tedy Crewtones a J!Scream) jistě nestačily divit, jak roztančené publikum se před ně postavilo. Této situace náležitě využily a tak se stalo, že když organizátoři oznamovali konec akce, většina přítomných si ani neuvědomila, že si za celý večer pořádně nesedla a je na čase jít domů.

   Myslím, že letošní ples se náramně povedl, kapelami začínaje a tombolou konče.  Všechno běželo jako na drátkách a atmosféra se nesla ve velice příjemném duchu. Za to všechno bezpochyby patří obrovský dík organizátorům, protože uspořádat takovýto ples jistě stálo mnoho fyzických i psychických sil. Ples tedy opravdu nebylo za co plísnit, ba naopak!

Text: Richard Boček