Motolský podparník 2019

Od Žofii k Cecílii to je téměř přes celou abecedu. Dopravní podnik mi tvrdí pět minut. Exuju tedy cider a v 18:50 skáču u Národního divadla do tramvaje. Všecko běží jako na drátkách. Mírné znepokojení však nastává, když v 18:53 tramvaj stále stojí. Pro jistotu si utahuji tkaničky a před Právnickou fakultou spoléhám na své rychlé nožky v polobotkách. Míjím sladěné páry, zatímco přebíhám na červenou silnici jen abych vzápětí překonávala zeleň trávníku. Ještě schody a jsem tu. Před lodí Cecílií, před davem lidí, který nijak nepospíchá s nastupováním.

Dochází mi, že holohlavý pán na druhé straně můstku mi asi bude prohledávat batoh, zda neberu na palubu nějaký kontraband, a v mém batůžku stále bydlí ještě jeden cider. Hvězdy to tak chtěly, nedá se nic dělat, cider je třeba zpracovat, plýtvat se nemá. Jen co jej otevřu, na rameno mi klepe kamarádka, se kterou jsem otevírala ten předchozí. Nabízí mi mentolovou cigaretu a vzápětí zase mizí. Zapálím si a–i když je mi už celé dva měsíce dvacet – připadám si na krásných early náct.

Nadešel čas – čas cideru, čas cigarety, ale především čas nastoupit a ukázat té pevninské kryse ve mně, zač je toho loket. Blížím se k můstku s trochou obav, zda si ze mě redakce Motoláku nevystřelila a opravdu mě vpustí na parník jen díky koktavému představení se. Nakonec mé pochybné příjmení na guestlistu skutečně je, dokonce jej správně vyslovují, což už jsem nějakou chvíli neslyšela, a rázem se ocitám na palubě. Po zběžném obhlédnutí obou pater – či palub – naší krásky Cecilky si uvědomím pár věcí.

Za prvé: kdesi na nedohledném konci horní paluby hraje příjemná kapela skladbu „Sweet Dreams“, kterou tedy preferuji v podání Marilyn Mason, ale jejich verze se hodí do dnešního podvečera daleko víc. Za druhé: znám tu prachbídný počet lidí. Zdvořile zdravím paní doktorku Tomovou, jejíž pohled dnes není zdaleka tak ostrý, jako když jsem jí tenkrát přišla pozdě do hodiny. O kousek dál vidím profesora Kachlíka, který od dnešního dopoledne a dalšího podpisu v indexu nade mnou ztratil většinu své moci, a nakonec zahlédnu i pana děkana. Kolegy studenty některé poznávám, ale nevypadají, že by teď hledali zrovna mě. A za třetí: hodilo by se něco k pití. Tak hurá na bar!

Přicházím téměř na řadu, když se vedle mne zjeví kolega novinář Tatíček, který před chvílí dokončil operaci Ragnarok a kterému patří kredit za nápad, jít se posilnit již před vyplutím. Bere pivo, já gin-tonic a vrháme se vstříc hloubavé konverzaci o podobě naší dnešní novinářské činnosti. Seznámí mě s několika svými souputníky z dávných dob studia a pak se vydáváme dělat opravdovou novinařinu, pan děkan má přeci mít projev!

Pana děkana nalézáme, nicméně nikoliv při projevu, ale těsně po něm. Zase pozdě, tentokrát už nám loď odplula. S kolegou si ale povídají, přičemž se jeden život jepičí stává ještě o něco (j)epičtějším, když nebožka muška skončí v děkanově drinku. A za všechno může Tatíček, i když on ve své verzi bude tvrdit, že jistě ne. S omluvou pana děkana opouštíme a následně rozpouštíme i naše do té doby pevné profesní uskupení.

Po dalším gin-tonicu vyrážím vstříc nové misi: nalézt nyní nejdůležitější místnost lodi – toalety. Dle očekávání se stojí fronta nepotěšujících rozměrů, ale brzy se ukáže zkušenost a otrlost všech mediček, které bez skrupulí využívají i pánské toalety a nechávají tak pány v mírných rozpacích. Večer již pokročil natolik, že se sousedkou přes kabinku rozebereme umělecké pojetí cedulky na vnitřní straně dveří a za okamžik se znovu ocitám ve šrumci společnosti, kde se mě se mě u baru nanovo ujímají šesťáci, z většiny již páni doktoři a paní doktorky a při příjemných hovorech začíná obloha tmavnout o něco rychleji. Nakonec nalézám i kolegy prváky, se kterými sdílím nervozitu našeho prvního opravdového zkouškového, nebo jim tiše závidím, kolik toho už zvládli. Ještě naposledy se potkám s novinářským kolegou, který se malinko pousměje, když mi musí oznámit, že už jsme se asi před hodinou otočili a jsme téměř u domovského můstku. Snažím se to samozřejmě svést na těch pár chvil strávených v prostorách WC, ale myslím, že mi stejně nevěří.

Plavba se již chýlí ke konci, novinařina se zdá být doladěna, správná vlna naladěna a já slavím, protože se mi vyhnula mořská nemoc. Zbývá už jen dojet domů a hezky vzpomínat. A příště oslavit…třeba, že už je ze mě zkušený námořník a na podruhé se již třeba i objevím na čas, nebo snad ne později a užiji si Motolský parník alespoň stejně jako dnes!

autor: Barbora Džerengová
foto: Bea Bížová