Medik svařákový aneb poslední vánoční párty u Vojáka

Vánoční atmosféra se na naši fakultu postupně přikrádala už od prvního prosincového týdne – to jsem zrovna procházel se spolukružníky kolem pitevny a překvapivě k nám z šaten dolehly smyčcové tóny: „Narodil se Kristus pán, veselme …“ A bylo vymalováno. Jak jednou uslyším koledu, už se mě vánoční nálada nepustí, dokud se nepřejím cukroví, nerozbalím dárky a nepřehltím pohádkami všeho druhu.

Jelikož máme v Žížale klavír a moje touha po vánočních písničkách den ode dne rostla, zkusil jsem si po anatomii zabrnkat Rolničky. Jenomže ještě než táta uši napínal, přiřítila se rozlícená paní vrátná s tím, že jsem porušil snad všechny paragrafy žížalské vrátnice a div ne za ucho mě vyvedla ven. Ani tahle smysl nedávající událost mi však radost nesebrala. A co víc, blížil se Adventní koncert fakulty!

K tomu prozradím jen, že to byla pecka! (Jak moc „peckózní“ koncert byl se dočtete na stránkách fakulty.)

Představením skončila nádherná a řekněme, ehm, důstojná část večera – další, zážitkově pestřejší pokračování vánoční besídky se přesunulo k Dr. Vojákovi na tradiční a bohužel poslední Last Christmas párty (v názvu bylo ještě něco, ale pamatuji si jen slovo svařák).

To, že je Voják takřka živým organismem jsem zjistil hned u dveří, kde mě cosi vtáhlo dovnitř a protáhlo skrze své útroby bez sebemenší šance na pohyb po vlastní ose. Poté, co jsem narušil osobní zónu asi padesáti lidem, polil dva kabáty a sedl si na cizí stůl, mě neřízený proud vykopl přímo před podium, odkud se mi naskytl nevídaný pohled na celou akci. Najednou mi došlo, že jsem se octl v prostředí s hojným výskytem mnou právě pokřtěného medika svařákového (medicus svařákus Voiacii).

Z etologického pozorování provedeného tentýž večer vyplynuly následující vlastnosti: tento nikterak ojedinělý druh si libuje v nasávání horkého vína, v těsném mezilidském kontaktu a kdoví proč rád pravidelně doplňuje pitný režim o tekutinu jedovatě zeleného vzezření.

Sžívání se s místní faunou mi chvíli trvalo, ale s úderem jedenácté jsme už všichni zpívali Last Christmas, svařák v rytmu poskakování na parketu stříkal na všechny strany a atmosféra blížících se svátků se dala krájet.

Smích, dunící muzika a hlasy hecující se, kdo zítra ráno vstane na „Humáč“, se ozývaly ještě když jsem s blaženým úsměvem odcházel. Co se dělo od půlnoci do rána zůstane asi navždy záhadou.

*Tlesk* „Megadobrý!“ zhodnotil večer David z našeho kruhu a já mu dávám za pravdu. Setkání s přáteli, odpočinek a pohoda zkrátka k Vánocům patří. Doufám, že to samé nás bude provázet i celý příští rok.

Tak šťastný a veselý!

autor: Filip Kukla