Medik obecný: Paměť

“Když studuješ tu medicínu, tak asi musíš mít dobrou paměť.” Taky jste to už někde zaslechli? Já už jsem se s tím párkrát setkal. Možná si někdo pod dojmem filmových Básníků představí ideálního medika jako někoho, kdo “scanuje” listy učebnice a umí všechno nazpaměť. Jak to máte vy? Já tedy fotografickou pamětí určitě neoplývám. Maximálně se mi tak vybaví barva “Karibik 2”, kterou můžeme údajně vidět na obálce skript Speciální histologie, ale to je tak všechno...

Mně se dobře pamatují příběhy a zvláštní události, i proto se mi tak moc zalíbily přednášky pana profesora Zámečníka - vždyť ten si přímo kladl za cíl nám naservírovat nemoci v podobě příběhů, jež si budeme snadno pamatovat. Patrně jste si z mých dosavadních dílů asi odnesli, že já mám na různé historky paměť vskutku velikou, takže si velmi dobře pamatuji i to, co nám pacienti vypráví. Někdy mi to nějakou chorobu zcela přiblíží - na dětské propedeutice byla moje skupinka na gastroenterologii a jelikož jsme tam potkali mnoho dětí s Crohnovou chorobou, tak mi to tuto nemoc velmi názorně ilustrovalo a dodnes se mi jejich osudy vybaví, stejně jako věta naší doktorky na rozloučenou: “Zapamatujte si kalprotektin a všechno bude dobré!”

Zpět ovšem k medické paměti. Cvičíme ji pravidelně, takže je logické, že už ji máme za ta léta vycepovanou a něco se nám v ní tak občas uchytí lépe než prostým smrtelníkům. Tuhle mi spolužačka v prosinci vyprávěla, že jak jezdí tramvají skrz Prahu na Plzeňskou, tak si pamatuje ceny kapra v různých koutech města a mohla by snadno sestavit průvodce. Já jsem se zase před zkouškou z patologie dostal na takovou hranici svých mentálních schopností, že když jsem s někým mluvil po telefonu a měl jsem si zapsat nějaké číslo, tak jsem si ho raději zapamatoval, než abych po bytě hledal papír a tužku. Na druhou stranu si vždycky zkouškové vyžádalo svá místa v mé mozkové kapacitě a já jsem tak postupně zapomínal jména učitelů i některých spolužáků na základní i střední škole.

Ostatně jména to jsou obecně moje slabina, moje achillova pata. Ač si různé příhody udržím v paměti déle než dotyční, co mi je vyprávěli, tak na jména jsem naprosto levý. Zejména mi činí obtíže situace, když se ocitnu v novém kolektivu a já si se všemi podávám ruku a představuji se. To se mi někdy stává, že něž dotyčnému ruku pustím, tak už to jméno zapomenu. Je mi jasné, že si tímhle odstavcem hrozně zavařím, ale já neznám ani jména všech lidí v ročníku (i když v tom podle mě určitě nejsem sám) a na fakultě je strašně moc lidí, se kterými si vždycky rád vyměním pár slov, ale i přes několikaletou znalost nemám ani páru, jak se jmenují. Darem z nebes mi je tak Vašek Heřman, který naopak zná každého (holt je dokonalý!). Toho ale bohužel nemám vždy po ruce... Jiný kolega z kruhu mi poradil svou fintu - každému klukovi říkat “borče” a slečně “sluníčko.” Říkám tomu plán B. Možnou cestu ukázal i moderátor Karel Šíp, jenž se dle svých slov ptá: “A jak se ty prosím tě jmenuješ?” “Honza.” “Ale to já vím. Já myslel příjmení.” Skvělá metoda, už jsem ji taky použil.

Tuhle jsem o tom vykládal i jednomu kamarádovi na plese:

“Hele, já mám opravdu problém se jmény.”

“To já taky, však je nás na fakultě poměrně dost.”

“Jasně, ale vem si, že já si s někým tak hezky povídám - jako třeba teď s tebou - a absolutně netuším, jak se ten druhý jmenuje!”

“To si nesmíš tak brát.”

Samozřejmě jsem tehdy vůbec nevěděl, s kým jsem měl tu čest, ale pamatuji si kalprotektin a potní test, tak snad bude vše dobré...

Ondřej Lukáč

Zdroj obrázku: http://s4.storage.akamai.coub.com/get/b57/p/coub/simple/cw_timeline_pic/...