Medici bezhranic - Dobronice 2017

První řádná ochutnávka studentského života na 2. lékařské fakultě nás, prváky, čekala na seznamováku v Dobronicích. Zahajovali jsme plaveckými testy, které s hlavou vztyčenou (a dýchacími otvory výhradně nad hladinou) přežili všichni. Nemám žádné informace o ztrátách studentů z prvního turnusu, kteří byli testováni až po odjezdu z Dobronic. Věřím, že alespoň někteří dokázali plavat rovně.

Program následující po ubytování a obědě byli organizátoři nuceni přizpůsobit počasí. Čekalo nás pár úvodních přednášek týkajících se sportovních možností a povinností studentů naší fakulty a místo následného sportování jsme vzhledem k dešti probrali teorii první pomoci. Po večeři jsme se rozdělili do kruhů. Organizátoři, kteří se ke kruhům přiřadili, pro nás měli nachystané seznamovací hry. Samozřejmě jsme si všichni zapamatovali jména všech napoprvé, ale abychom nepůsobili neskromně a příliš chytře, radši jsme se zdvořile ptali v průběhu celého kurzu (minimálně třikrát každého). Večer byla v plánu welcome party, kde se tančilo a pilo až do rána.

Druhý den po snídani začít sportem nebylo snadné, ale počasí se vyjasnilo a nevyužít možnosti areálu by byla hrozná škoda – vždyť jsme mohli hrát v podstatě cokoli: florbal, fotbal, tenis, stolní tenis, volejbal, beach volejbal, basketbal nebo badminton. Každý si vybral, co chtěl, půjčil si vybavení a šel hrát. Následovaly klinické přednášky o dětské onkologii s profesorem Trtkou a docentem Zunou. Navštívil nás i děkan fakulty, profesor Komárek.

Odpoledne jsme se v kruzích učili prakticky první pomoc. KPR na andule a zbytek navzájem na sobě. Těžko si představit lepší team-building, než je vzájemné otáčení se do zotavovací polohy, trénování Heimlichova hmatu nebo bolestivých podnětů. To jsme ovšem ještě netušili, co následuje. Tzv. "extreme rush". Kolovaly o něm neuvěřitelné legendy napříč kruhy a ukázaly se být pravdivé. Všichni jsme se v příjemných zářijových cca 15°C převlékli do plavek a vlezli do Lužnice. Mohla mít tak 11°C? Čekalo nás asi 50 metrů plavání v ledové vodě. Když se nám podařilo vylézt, což vzhledem ke kluzkým kamenům a ztuhlým svalům nebylo snadné, čekal nás cca 1 km běhu, tak jak jsme byli. Tedy, pravda, mohli jsme si vzít boty. Běh zahrnoval i slalom mezi chatkami, běh pozadu, žabáky, kačáky či běh po čtyřech a na závěr nás čekal svařák. Co k tomu dodat, zdá se, že na Dobronice se opravdu vzpomíná celý život.

Po dalších přednáškách následovala dobrovolná hra v pětičlenných týmech. Na každém stanovišti jsme plnili různé úkoly... Ale jestli tohle čtou budoucí prváci, byla by škoda jim všechno prozradit. Jestli tahle hra bude i příště, doporučuji se zúčastnit, stojí to za to. Večer jsme se zahřáli u táboráku a poslechli si tradiční i netradiční verze táborových i netáborových písniček.

Poslední den před odjezdem jsme měli možnost si vyzkoušet první pomoc v bojovce na modelových situacích – ovšem už ne v kruzích jako předtím, ale v námi zvolených týmech po osmi lidech. Část šla na volejbalový turnaj a část na bojovku a odpoledne jsme si to prohodili. Ukázalo se, že první pomoc ve skutečné situaci nezní už vůbec tak jednoduše jako teorie. I přes nějaké chybky jsme se ale všichni skvěle bavili, a to je nejdůležitější. Večer zbyl dostatek času před závěrečnou party na sporty, které jsme si ještě chtěli vyzkoušet, na poslední přednášky o studentských spolcích a aktivitách a taky na nákup triček, plášťů a nějakého lehčího anatomického a histologického čtení. A závěrečná party byla prostě pecka – snad se to ani nedá popsat.

Za velmi krátkou dobu po jejím skončení nás čekal úklid a předání areálu. Cestou v autobuse si spousta z nás nechala zdát krásné sny a nerušeně dojela až do Prahy. Dobronický seznamovací kurz se vyvedl nad všechna očekávání. Vypadá to, že naše fakulta je asi opravdu ta nejlepší.