#Koroněblok

Proti koronaviru je třeba používati všelijakých ochranných pomůcek, nicméně, na tu duševní ochranu zvlášť zpočátku leckdo pozapomněl. I to byl jeden z důvodů, proč se na našem facebooku v průběhu března a dubna objevovaly příspěvky pod hlavičkou #Koroněblok. Příspěvky jsou značně nesourodé jak obsahem, tak formou. Doufáme však, že zde nejde o jejich negativum, ale naopak o to věrnější zachycení duše prostého medika zmítané v ... no prostě... zkrátka je to pakárna být zavřený doma.

15. 3. 2020

Praní je boží! Jo, prostě když je takhle člověk zavřený doma, zevlí a cítí se neproduktivně, nejlepší možnost, jak to změnit, je... jít si vyprat. Samozřejmě, uklízet se dá taky, ale to dá hodně práce a fakt musíte něco dělat a to nechcete, žejo. Na praní je skvělé to, že vezmete hromadu prádla, strčíte ji do pračky a zmáčknete čudlík. Kdo se chce cítit jako mástr, tak prádlo roztřídí dle barev a charakteru textílií a zvolí ten nejvhodnější prací prášek. Prostě, připadáte si produktivně, efekt je znatelný i při malém úsilí a u věšení si ještě pustíte rozhovor s nějakým dalším pánem, který má co nového říct ke Koronaviru a pak nemusíte půl dne nic dělat, protože už máte zarobeno. Pecka! No jo, ale stejně asi uvažuje moje spolubydlící, takže je pračka plná a já se můžu jít vycpat... Schade, kašlu na to (teda, to je v téhle době trochu rizikové přiznání, lépe využít něco ze svého gastroenterologického výraziva, příště...) a jdu se trochu projít ven. Venku je hezky. Sice se dnes z tohoto důvodu už nemůžu srocovat s dalšími tisícovkami diletanty na Letné, ale tak i bez toho to má celkem grády. Navíc to prý posiluje imunitu či oddaluje menses či co, jak říkala ta paní na DVTV nebo u Soukupa nebo kde.

Jdu do parku kolem ještě stále otevřeného Koloniálu. Takový klasický hipsta podnik, kde vám prodají domácí marmeládu z roku 2003 (protože to byl pro marmelády jednoznačně nejlepší rok) a taky kafe do kelímku z recyklovaného roličky od toaleťáku. Uvnitř se téměř sedět nedá, takže se na provozu nic nemění. Tedy, nedá, jakože dvě židle tam jsou, ale to byste se pak s pokérkovaným prodavačem ve vlněné čapce museli bavit o domácím pěstování koriandru a taky o tom novém barbershopu na Žižkově, kde zaplatíte sestřih sobě a pak můžete ten samý zaplatit ještě bezďákovi, který už je připraven venku. Není nad to mít na ulici stylovou vlnku. No prostě, sedět se tam nedá asi tak, jako se vlastně moc nedá číst tenhle vlog, takže se na rutině Koloniálu nic nezměnilo. Ovšem, málem bych zapomněl, před obchůdkem jsou na chodníku postavené dvě lavice. Nejsem si úplně jistý, jestli jsou to staré školní lavice ještě z reichu, s dírou na kalamář a tak, a nebo to prostě čmajzli z nějakého blízkého (v lepším případě odsvěceného) kostela. Klekátka jsem si nevšiml, tak to snad bude ze školy. A tam jakože můžete sedět s tím filtrovaným kafem v bio-fairtrade-marooncoloured kelímku (a třeba si ho dáte i do té díry na kalamář (cool jak Standovy kšandy)) mezi činžovními domy a prostě děláte, že takhle se to přeci dělá. Normálně kolem chodí lidi, každý se podívá (yes) a ten pocit, no mňam. Ale teďka je to jiné... Lidí na ulicích ubylo a nikdo se nedívá! Sakra práce, to jste si tu novou a doma pečlivě natrženou flanelku ani nemuseli kupovat, když to ještě šlo. Ale tak to se zatím docela dá, ale mnohem horší je, že když už někdo jde, tak, protože už mu fakt nic jiného nezbývá, si taky koupí to kafe v kelímku a sedne si za váma! Do hajzlu, tohle už není žádná hipsteřina.

No nic, míjím, nechci rozplakat milého pána, fousy od slz se špatně suší. Jdu do parku na svou oblíbenou učící se lavičku (jakože já se na ní učím, ne že by se ta lavička učila, haha, best joke ever) a jdu si číst o Crohnově chorobě, ať nejsem zahlcen jen tou virovo-respirační tematikou. Celkem nic se neděje, jen občas nějaký pár a pejskaři. Holka (docela fit) a kluk (docela nefit) běží se svým Jack Russelem kolem a ten cítí ve vzduchu stav nouze, tak si dělá, co by takový Jack Russel mohl dělat, když je stát v ohrožení. Prostě neposlouchá.
„Ke mně! Slyšíš? Ke mně! Copak nerozumíš? Šak ty moc ty moc dobře víš, co to znamená, tak, dám tě na krátké vodítko.“ pes byl připoután a jeho pán je nadšen, jak před ním, ale i před svou přítelkyní a dokonce i před tím divnočlověkem se skriptama s fotkama z řeznictví (?) v ruce na lavičce ukázal svou dominanci. Zasněn a taky lehce víc obtěžkán než jeho partnerka se lehce zpozdil v kopečku, za což nehezky dostal ostrým pohledem své milé. A maskulinita je v prdeli.

Je mi zima, jdu domů. Cestou to vezmu postranníma uličkama a zjistím, že můj oblíbený autor žil v letech 1953 – 1960 jen dva bloky ode mě! Škoda, minuli jsme se jen o kousek, jinak bych s ním docela rád zašel večer na pivo. A když by to jinak nešlo, jako třeba dneska, tak možná i do toho zatraceného Koloniálu. Nebo jak ho znám, tak spíš zajamovat s lahváčkem na Vyšehrad.

No nic... To je asi všechno. Jo, ale ještě jednu věc bych vám chtěl vlastně říct. Prosím, být obezřetný vůči Koronaviru je důležité, ale mějte na paměti, že i ostatní nemoci si v tuhle dobu nedávají voraz. A některýma se nakazíte spíš doma v postýlce, než v pražkém metru. Takže bacha.

Bezkontaktní pac a pusu,

RB

16. 3. 2020

Nabažit se této nemoci
nemohou politici ani ti bez moci
Virus Korona.
Skoro na hlavu jsou lidi kolem
vy, Rusko a všichni sborem
Trávíte čas alkoholem.

Vyruší vás z pěny dní
viru šiřitelé případní,
příliš přehnaní fb přátelé,
či přízemní přání teplé postele?
S teplotou nemocných
rostou zákazy mocných,
prostou nákazy stopka
zdá se býti domácí kobka.
Stále není remedia
a stádem jsou hnána média.

Korona padne.
Koho napadne
kterého dne a jak,
a zcela zásadně:
Kdy otevře dr. Voják?

MB

17. 3. 2020

18. 3. 2020

Chybí mi Praha. Ne, že by doma nebylo nejkrásněji. Ale přeci jenom jsem se za tu chvíli, co jsem měla možnost naši matičku měst důvěrně poznat, bezhlavě zamilovala. A tak si teď, v době, kdy jsem od ní tak nepěkně odstřižena (ostatně stejně jako většina z nás), často před spaním přehrávám některé z mých večerních procházek ve stínu Strahovského kláštera.

V mých snech už je většinou tma, lampy se jedna po druhé rozsvěcejí a vytvářejí kolem sebe na dlažebních kostkách ostrůvky tepla a bezpečí. Je jedno, jestli přicházím na cestičku pod klášterem od Petřína, či zadýchaně stoupám po schodech vedoucích z Malé Strany. Posledních pár kroků. Zastavím se. A otočím. Přede mnou se rozkládá Praha. Domečky jako ze stavebnice, kostely a katedrály, které by se vešly na špičku prstu (Vyšehrad dokonce možná na špičku malíčku). A mezi nimi neustálý šum nikdy neutichajícího městského života.

Jako by se nad ulicemi vznášel oblak chvění, šepotu, křiku, ale i nevyřčených slov a rozhořčených kroků, který vykrystalizoval z této beztvaré substance napěchované a stlačené mezi kamennými zdmi. Vždy si představuji, jak se jednotlivé zvuky z tohoto metaforického kotle konečně proderou – osvobodí se prostřednictvím tohoto oblaku vysoko nad střechami. Jenom proto aby byly vzápětí vtaženy zpět silou města, které se nechce své hudby vzdát, které chce pokračovat ve svojí večerní symfonii. A aby se opět rozpadly do beztvárnosti zvukového chaosu panujícího tam dole. Každý z nás tento nikdy neutichající koncert svým způsobem dotváříme, hrajeme společně s ostatními v tomto obrovském symfonickém orchestru.

Skládáme společně melodii, která má takovou dynamiku, takový náboj, že lze cítit, jak se v malých prostorách a uličkách vaří, jak se jí v těch stísněných místech nelíbí. Vyrazí z Malé Strany na široké bulváry vedoucí přes řeku, ale i tam je jí za chvilku těsno. Plazí se po kočičích hlavách, občas se pokusí vetřít do nějaké pasáže, ale zjišťuje, že tam je jí ještě hůře. Občas vtrhne do prázdného kostela, rozvibruje vitráže a zlehka zapíská na varhany. Lidé však stále chodí, běhají, mluví, šeptají a křičí, zvuků přibývá, je to k nevydržení. Napětí stoupá, chaos narůstá, až to melodie nevydrží a vyletí do prázdnoty vzduchu nad městem. Chvíli je tam krásně, ta volnost, svoboda, prostor… Náhle na ni ale město volá, táhne ji k sobě, touží po ní… a jí už zase schází ta blízkost městských domů, chybí jí hřejivá přítulnost hradeb a kostelů pražských. A tak se ona městská skladba neustále nerozhodně zmítá v oblaku nad Prahou. Je to divadlo, které bych mohla pozorovat, třeba celou noc. Ale najednou už je příliš chladno, hodina pokročila a učení přeci jenom čeká za rohem na Kajetánce. A tak odcházím. Zpod Strahovského kláštera a nyní i ze svých vzpomínek.

N. M.

19. 3. 2020

KORONAVIRUS – SDÍLEJTE, NEŽ TO SMAŽOU!

Ha, mám vás. Získal jsem vaši pozornost a už se jí nevzdám za nic na světě. Ale bude asi lepší, když půjdeme do kavárny. Takhle na veřejnosti si člověk moc dobře nepopovídá. Znám jednu tady kousek, tak pojďte. Ne, nejsem blázen, potrhlík či mimoň, ale uznávám, karanténa dělá svoje. Bacha na kočičí hlavy, jsou od deště trošku vlhké. Zrovna odbíjejí hodiny na radnici a vyplašily pár holubů. Jinak je klid, na náměstí ani živáček. Stejně raději půjdeme zadem, neměli bychom se tu moc producírovat.

Já vím, já vím, začátek ulice nevypadá zrovna vábně, počkejte však za roh. Krásná secesní žlutě natřená budova se objevuje před námi a hned zepředu vidím lehce odřené dveře. Jindy bývá plno, ale přes okna pozoruji, jak židle u stolů zejí prázdnotou. Jen jděte první. S vrznutím otevírám dveře. Cink. Nic se tu nezměnilo. V rohu stále stejný klavír s vymlácenými klávesami, na stěnách obrázky nějakých pánů z první republiky a na vyleštěných stolech vyšívané ubrusy.

Sedneme si k oknu. Žádná obsluha tu není, nu což, je to představa, lusknu prsty a bude to. Taky čokoládu? Já si to myslel. A kvůli roušce taky brčka. A teď konečně k věci. Co vám budu povídat, z profesorů youtubeři, v televizi jen koronavirus a na stole se kupí domácí úkoly pro samostudium. Takže doufám chápete, že bez kontaktu s okolím si může takový student koupit rovnou jízdenku do cvokárny.

Navzdory tomu musím říct, jak k popukání někdy může být sezení doma a pozorování světa jen z okna (toho skutečného i facebookového). Pardon, trochu si usrknu z kytičkovaného hrníčku. Třeba když se objevila zpráva o prvním nakažených v našem maloměstě. Dokážete si snad domyslet, že již po přečtení titulku řada spoluobčanů vyběhla do kůlny nabrousit kosu a s připravenou loučí se jala zjišťovat, o které hříšníky se jednalo, aby mohla vykonat rozsudek vynesený odborníky z internetové diskuze. Další zas s poznámkami „Už je to tady!“ nebo „Já jsem to říkala,“ vzali útokem již tak oslabené supermarkety s cílem skoupit všechno, než nastane netrpělivě očekávaný konec světa.

Ve víru zmatku mi navrch přišel e-mail o samostudiu plavání, což mě upřímně rozesmálo. Jejda, čokoláda vypitá, já vás nepustil ani ke slovu a v dálce slyším zvuk šicího stroje a vůni oběda. Snad si to dovyprávíme někdy příště.

Všechno kolem se proměnilo v mlhavý opar a odválo pryč. Sedím zase doma a před sebou mám učebnici anatomie a svět tam venku stále blázní. Nádech a jdeme na to.

P.S. Snažím se naši kočku trochu vzdělávat, ale jak je vidno z přiloženého obrázku, jen na mě vyplazuje jazyk.

F.K.

21. 3. 2020

Je čas vrátit se ke kořenům. Za posledních pár let se z děvčátka z pralesa v Praze vyklubala holka do deště. Přeci jen příliš velké horko mě otravuje a když trochu prší, připadám si aspoň trošku jako v jedné ze svých povídek. Kromě obliby deště se ve mně ale vyklubalo ale ještě něco. Pražáctví jak poleno. Už nelezu po stromech ani si nechodím zakopat s míčem a netrávím hodiny v lese. Většinu své energie směřuji k nenávidění metra, toulání se po krčmách a putykách a výjimečně kolem druhé ranní nacházím i nějaký ten zbyteček síly pro pár existencionálních otázek.

Nicméně i na nás nepůvodní pražáky už došlo. Ze svého vyhřátého bytu v králíkárně jsem se před týdnem sbalila a s přesvědčením, že je to jen na pár dnů, jsem vyrazila domů do vsi. Cesta se nesla ve znamení beatů z rádia a mě ve velkých slunečních brýlích za volantem. Příměstská doprava není tramvaj na nábřeží, takže smůla, tím nejedu. Bourák odstavím před domem a letím do kuchyně něco sníst, protože maminky polívčičky a řízečky, to já zase můžu. Pouštíme telku, dáváme presíčka – to jsem jednou naše zblbla do kafe – a kromě zdí, co nejsou z papíru nepozoruju rozdíl. Pohoda, superstar a plný břicha.

Ráno se budím o hodinku později než v Praze. Venku mi cvrlikají ptáčci. Žádní vřeštící sousedi ani bouchání dveří. Sakra, to budu snad jednou vstávat s dobrou náladou. Supermarkety tu byly vzaty útokem, vypadá to tedy, že ani snídaně nebude zrovna studentská – snad nebudu jen o kafi. Pokročí den a já udělám rozhodnutí jako každý druhý pražák po padesátce – dám se na zahradničení!

Zdá se to skoro nemožné, ale ano, zahrádkářská sezóna je tu. Začala jsem zhurta, protože jsem nebyla vyčerpána šetřením si na sto čtverců zeleně u té či oné přehrady jako jiní sousedé. Beru hrábě a nejdřív s nimi drbu psa, potřebuje totiž nejdřív zabavit, nebo možná on baví mě. Listí pomalu mizí. Odvažuji se tedy na expedici až za plot, ač očekávám útok divočáků či jiné divočiny. I taková je dnes doba, jeden nikdy neví, co je na druhé straně (síly).

Úkol dva je neúprosný. Svým kytkám z Ikei musím dát novou hlínu. Ne, že by jim nějaká chyběla, ale doufám, že přesazením je zachráním od jisté smrti. Prostředí králíkárny jim zřejmě neublížilo, já ale možná jo. Plížím se k záhonku a přes túje šmíruju, jak daleko ode mne je soused, neb neřád se prochází po zahradě ochrannými pomůckami nevybaven. Vše se ale zdá bezpečné, tedy přistupuji i opatrně ke pučícím květům a kontroluji vzdálenost. Babi se na mě od růží dívá jak na drahýho pudla. Kdybych já ale byla aspoň na tu okrasu.

Večeře má nějaký extra šmrnc. To možná, že jsem nečichala jen ten smog a auta pod nosem. Zvykám si na řvoucí pěvce i datli, kteří jsou natolik rozladění, že klepou hlavou do kde čeho. Jestli jsem se já v té Praze tenkrát až příliš nedomestikovala. On by mi kus pralesa taky neuškodil. Putyka nikde, ale dáme prší v obýváku, tak o co jde. Později možná ještě zasednu ke konzoli, protože zas to nebudeme s tím pralesem přehánět. Za mě skóre Praha vs. vesnice zatím 0:1.

B. D.

23. 3. 2020

Kdo zná Nerudovy Malostranské povídky, pochopí, proč jsem si tuhle část Prahy tak zamilovala. Občas když procházím malostranskými uličkami, mám pocit, že se během těch 142 let zas tolik nezměnilo. I dům U Dvou slunců stojí pořád tam, kde stál vždycky – v půlce krkolomného kopce směrem na Pražský hrad.
Nechybí mi Praha jako taková, ale chybí mi Malá Strana a Petřín. A samozřejmě můj milovaný Břevnov se svými kopci a zelení – vždycky budu toho názoru, že mám kolej na nejhezčím místě v Praze. A chybí mi tramvaj číslo 22, která je přímou spojnicí mezi Břevnovem, Malou Stranou a Hostivaří – ocení především ti, kteří mají povinný tělocvik.
Ale především mi chybí ti, se kterými jsem těmito částmi Prahy bloumala pozdě v noci, občas značně posílená chupitem za dvacet korun z Popocafépetlu. Protože nakonec to není jenom o Nerudovi a povinné maturitní četbě, ale o lidech, kteří vás umí rozesmát jak nikdo jiný.
Už abychom zas všichni byli spolu.

E. J.

22. 4. 2020

26. 4. 2020