Hudební vitráž nového MotolArtu

Inzerováno: Psychická příprava na příchod letního semestru.

Ze střepů na podlaze možno poskládat vitráž pro ty, kteří ji nikdy neviděli, či pro ty, kdo stojí za jejím roztříštěním. Sledujme:

Střep prvý, nadpis. MotolFest. V minulém roce byl vzkříšen MotolArt, letos se zodpovědná místa jala resuscitovat tuto akci. Nadmíru úspěšně, budiž komentář. Proč?

Na druhém střepu je možné spatřit… továrnu?! Alespoň z dálky tak vypadá, ale čím blíž se jí ocitnete a proniknete tmou, začne vám na ní být cosi podezřelé. Podivné barvy, tvary, zářící světla a tlumený hukot. Ne, nejde o noční provoz barvířské firmy nestíhající dodací lhůty, jedná se o něco daleko krásnějšího. Jen vstupte dále.

Třetí fragment vám upadne na zem a v moment dopadu vás ohluší ozvěnami předchozího večera. Začne zvolna, pomalými krůčky, avšak docela jistě postupuje, jak kdyby se roztáčelo kolo osudu.

Projde naprosto vším:

Med Jam, načínající večer ladnými [nejen] a srdci lahodícími jazzovými kroky.

Papersand, který vás svým výjimečným umem provede tóny šedesátých a sedmdesátých let.

Wreckberries, co na scénu přilétnou s čerstvým větrem indie rocku, jenž, ač vás možná zastihne nepřipravené, si vás stejně dočista podmaní.

Hansen, totiž pogo. Co víc říct. Najednou si všimnete, že vaše nohy skáčou a vy že už dávno nemáte nad nimi kontrolu.

Frain Breeze naváže tam, kde Hansen skončí, a vy pomalu cítíte, jak vám pomyslná hudební vrtačka prochází pokrývkami hlavy a blíží se k vašemu frontálnímu laloku.

V nejlepším nastoupí ŠatySVlečkou, aby kolektivní dílo večera dotáhl k dokonale perfektnímu chaosu, ale to už vnímáte jen tak napůl, neboť se vám pomalu ale jistě tříští vitráž vašich vzpomínek.

Každý si tam zkrátka najde kousek svého světa a v hudbě smí zapomenout…

… a tančit. Nebo cokoli jiného, však jak se vám [komu] líbí. Čtvrtý trojúhelník skla obsahuje barev a tvarů zdaleka nejvíce. A navíc se velmi špatně drží, neboť se neustále pohybuje, sám mění své barvy i tvary a kdybyste nebyli zvyklí předpokládat opak, mysleli byste si, že je ten kousek skla živý. A možná snad i šťastný. A to přeci stačí.

Jakkoli se tomu sama brání, nezbývá v tuto chvíli než uložit poskládanou vitráž do rámu a těšit se, že k ní příští rok přibude další.

Recenzováno: Cíl, očekávání a vlastně cokoli úspěšně překonáno.

Autor: Anonym

Foto: Matouš Vokatý