Filmový klub: Mechanický pomeranč

„Singing in the rain, yes I’m singing in the rain…what a glorious feeling, I’m happy again“

S libostí a nelibostí vůči této písničce zápasím již od prvního shlédnutí Mechanického pomeranče. Bez varování se do té doby milá melodie spojena se spoustou dětského štěstí obalila do zlověstnosti Alexova křepčení a já mu to nikdy úplně neodpustila. Měla jsem v plánu trucovat až na smrtelnou postel, ale po čtvrtečním večeru to vypadá, že ho přeci jenom vezmu na milost. Do celé rovnice totiž vstoupil další faktor, a to filmový klub. Má chvilka zpěvu v neustávající průtrži mrčen plných anatomických termínů. Ty dvě hodinky v objetí vinného oparu a záře filmového plátna chroustají chmury jako fagocytující makrofágy, a lehký úsměv na tváři ostatních diváků prozrazuje, že to tak nebude jen v mém případě. A tak patří můj neskonalý vděk všem, kdo v tom mají prsty, protože díky filmovému klubu se můžu ještě pořád ráno smát.

autor: Magdaléna Lisá
foto: archiv Barbory Vyhnánkové