Emília Petríková: Mám ráda, když je výzkum zaměřený na skutečný klinický problém.

Když si člověk zadá tvé jméno do vyhledávače, tak na něj vyskočí nadpisy jako: "Je mladá, očarujúca a šikovná: Slovenská študentka Emília môže zmeniť svet!"    nebo "Vyzerá ako modelka, ale to, čo robí pre Slovensko, je úžasné!" To se musí docela hezky číst...

(Smích) To je proto, že na tebe vyskočí ty bulvární články, a nadpisem se holt musí nějak prodat. Mně to přijde samozřejmě hrozně zveličené. Nadpisy mi bohužel ke kontrole neposílají, takže se pak často nestačím divit a mohu se jenom smát tomu, co se všechno objeví. Ono spojení výzkum rakoviny a mladá vědkyně je pro novináře asi zvláštní příběh...

Jak ovšem tento příběh začal?

Moje výzkumná kariéra vlastně začala, když jsem ve třinácti na celostátním kole biologické olympiády viděla Máriu Stratilovou, jež je shodou okolností teď naše spolužačka ze čtvrtého ročníku (a s níž brzy přineseme další rozhovor – pozn. red.), která právě končila střední školu a prezentovala tam svoji vědeckou práci. Mě ohromně nadchlo, že někdo mně tak věkově blízký, kdo ještě není na vysoké škole, se už může seriozně věnovat vědě. Hned jsem si řekla, že bych to také ráda zkusila. Lákala mě zejména molekulární biologie, a tak jsem psala e-maily do různých laboratoří, jestli bych se nemohla zapojit, ale většinou mě zdvořile odmítli. Přeci jen chápu, že si nechtěli jen tak pustit někoho takto mladého k sobě do laboratoře.

Rozhodla jsem se tedy udělat si výzkum doma. Již předtím jsem si ráda četla Campbell’s Biology, což je taková „Bible biologů“, a měla jsem nějaké nápady. Musela jsem však respektovat své domácí podmínky, a tak jsem se rozhodla pro práci s rostlinami, jmenovitě s fazolí. Přemýšlela jsem, jestli by konkrétní látky mohly mít specifické účinky na rostlinu v jednotlivých fázích jejího vývoje. Ve vědeckých databázích jsem si vyhledala, co už bylo zkoumáno, protože jsem nechtěla jen zopakovat to, co už dělal někdo jiný. A vyšel mi z toho zinek. Bydlela jsem s rodiči v paneláku, a tak mi rodiče pomohli  předělat sušárnu na laboratoř (bylo zrovna léto, a tak to u sousedů prošlo). Musím na tomto místě zdůraznit, že mám opravdu fantastické rodiče, kteří se sice ve vědě nepohybují, ale vždy mě ohromně podporovali. Kontaktovala jsem docenta Tamása, jenž mi zkontroloval metodiku pěstování a dal mi některé potřebné chemikálie, jež se přeci jen neprodávají, v malém množství na domácí použití. Táta mi zase pomohl s instalací vybavení. Zajímavé bylo, že když jsem sháněla informace o vlnových délkách světla vhodných pro pěstování, tak mi nejlépe posloužily internetové návody na domácí pěstování marihuany, jež byly vskutku rozsáhlé... Výzkum se pak naneštěstí o měsíc prodloužil, jelikož mi napoprvé vzorky nevydržely, když jsem nezajistila dostatečné okysličení hydroponického média, v němž jsem fazole pěstovala. Potom jsem v místní laboratoři s jejich laskavou pomocí prováděla spektroskopii, abych zjistila obsah prvků v jednotlivých částech rostliny. Celkově tak výzkum trval tři a půl měsíce.

S vypracovaným projektem jsem se poté zúčastnila středoškolské soutěže a podařilo se mi postoupit i na mezinárodní soutěže v Ázerbájdžánu, Gruzii a USA. Velice ráda cestuji, takže jsem si tyto cesty vždycky moc užívala. Často jsme měli připravené i různé prohlídky a tematické večery. V Číně jsme měli např. obrovskou večeři v tradičním stylu, kde byla servírovaná i hlava krávy, kvůli čemuž ovšem museli studenti z Indie sedět odděleně.

Trochu mě překvapilo, když jsem v tvém portfoliu našel i výzkum behaviorální psychologie potápníků...

To byla jen taková drobnost, když jsem byla během střední školy na letní stáži v Českých Budějovicích. Umisťovali jsme potápníky do různých prostřední a sledovali jejich aktivitu - co je pro ně stresující a jak se mění jejich chování. Nic výjimečného…

Jeden z tvých nejpopulárnějších výzkumů se ovšem zabýval rolí aspirinu v terapii melanomu. Jak ses k němu dostala?

Vždy mě překvapí, jak často bývá právě tento výzkum vzpomínán. Každého prostě zaujalo, že lékem, jenž má skoro každý z nás doma ve skříni,„můžeme léčit“ tak děsivé onemocnění, jako je rakovina, potažmo melanom. I dnes se stává, že se u mě po prezentaci někdo zastaví a začne se na to vyptávat s tím, že je to úžasné, a proč nás tedy farmaceutická lobby nutí užívat drahá cytostatika... Já se vždycky snažím situaci vysvětlit, ale někteří si to bohužel vyložit nenechají...Svou roli pochopitelně hraje i to, že media si pak z toho často vezmou jen to, že se použil při léčbě aspirin a zbylou teorií již čtenáře netrápí.

Ovšem k tomu výzkumu... To už jsem byla na gymnáziu a už jsem měla příležitost věnovat se své vysněné molekulární biologii. Ještě před využitím aspirinu jsem se zabývala nádory neznámého původu a výsledky jsem prezentovala na konferenci pro postgraduální studenty v Brně a byl se na ní podívat i doktor Stjepan Uldrijan z Masarykovy univerzity. Dali jsme se spolu do řeči a on mi navrhnul spolupráci na jeho výzkumu. Podařilo se mi získat grant, jenž pokryl moje náklady s pobytem spojené, a mohla jsem tak strávit 6 týdnů v Brně. To jsem byla ve druhém ročníku, ale škola mi umožnila studovat dle individuálního plánu. Naučila jsem se tehdy pracovat s metodami jako průtoková cytometrie, westernblott a další.  Příští rok jsem jela na další stáž po dobu letních prázdnin a to jsem již mohla pracovat na aspirinu. Aspirin jsem pochopitelně kombinovala i s další léčbou, např. inhibitory PI3K, protože sám o sobě měl sice inhibiční účinky na proliferaci, ale nesnižoval přežívání nádorových buněk.

I tento výzkum jsem dále prezentovala na soutěži EUCYS (The European Union Contest for Young Scientists), jež se tehdy konala v Praze, a setkala jsem se tam i s panem profesorem Mackem mladším z naší fakulty. Podařilo se mi následně postoupit i na světovou soutěž Intel ISEF. Tyhle soutěže byla pro mě velká škola v tom, že se kladl na velký důraz na prezentaci a všeobecný přehled v problematice a použitých metodách .

Brněnskou univerzitu jsem si následně vybrala i po maturitě, kdy jsem chtěla dále dělat naplno vědu, a proto jsem se rozhodla pro studium molekulární biologie. Nad medicínou jsem rozmýšlela už tenkrát, ale samu sebe jsem spíše viděla ve výzkumu a navíc jsem se nevnímala jako typ, co by se dokázal nabiflovat to ohromné množství informací…

Potom přišla stáž na Mayo Clinic...

V červnu ještě na střední jsem byla na semináři ICRC - International Clinical Research Center o klinickém výzkumu.Nejprve jsem měla respekt z těch vysokoškoláku, ale v rámci programu jsme si mohli vyzkoušet i prezentovat náš vlastní výzkumný nápad. Nějaký nápady mám stále v hlavě a mohla jsem tam i zakomponovat praktické vědomosti jako použité metody, náklady atd. V porotě byl tehdy docent Hořínek, jehož můj návrh zaujal, poptal se mě na mé dosavadní zkušenosti a nabídl mi, jestli bych nechtěla dělat s ním na výzkumu mozkových nádorů. V rámci toho mě vyslal na stáž na tři týdny v prosinci na Mayo Clinic, kde jsem se věnovala glioblastomům z pohledu molekulární genetiky. O rok později jsem se tam vrátila, ale to už jsem glioblastomy zkoumala z pohledu radiologa s využitím magnetické rezonance.

V jednom z rozhovorů, jež jsi dala, padlo, že se ti tam zamlouvalo i to, že se výzkum nedělal jen pro výzkum. Mohla bys to prosím trochu rozvést?

Často se dělá výzkum s primárním end-pointem publikací, tak je nastavený systém. U primárního výskumu je to do jisté míry pochopitelné, dnes je ale mnoho výzkumů někde mezi primárním a aplikovaným, u nichž jako by se nemyslelo na reálnou aplikaci, jen na publikaci. Líbí se mi, když se řeší věci od konkrétního problému v praxi, a výzkumem se hledá na něj řešení.

Poprvé jsi do USA odjela jakožto studentka molekulární biologie v Brně a po návratu ses rozhodla, že raději budeš v Praze studovat medicínu. Jak k tomu došlo?

Já jsem vždycky chtěla hlavně dělat výzkum, no a právě na Mayo Clinic jsem viděla, jakou přidanou hodnotu v něm muže dát člověku medicína, pro pochopení celkového obrazu. Často je možné spatřit určitou propast mezi vědci-přírodovědci, zabývajícími se medicínskými tématy, a lékaři-kliniky, co částečně suplují do vědy. Laboratorní genetici nechápou vždy dopad svých objevů na potenciálního pacienta a klinici zase neví, co je reálně možné po výzkumu žádat a jaké limity mají užívané metody. Nejlépe se prostě člověk v problematice zorientuje, když zná pohled z obou stran, a to jsem si právě ověřila v Mayo Clinic, kde byla běžná praxe, že lékař vždy tři dny v týdnu léčil a dva dny dělal výzkum. Přišlo mi, že právě studium medicíny mi tak může dát to, co mi chybí.

Lhala bych, pokud bych řekla, že jsem o medicíně předtím neuvažovala, ale vždy mi přišla příliš obtížná, hlavně když se chci věnovat především vědě. Na základní a střední škole jsem procházela hlavně díky logickému uvažování, nedovedla jsem si představit hodiny memorování.Ovšem právě na Mayo mě všichni lékaři ohromně přesvědčovali, ať do toho jdu, že to zvládli oni a já to taky určitě dám. Občas jsem si jejich slova pak připomínala, když jsem se trápila s testy z anatomie a přestávala věřit, že to zvládnu...

A proč naše fakulta?

Vždy jsem si říkala - pokud medicínu, tak v Praze na 2. lékařské. Prahu respektive Česko jsem nikdy nevnímala jako zahraničí. V USA by bylo obtížné zařadit se do jejich systému a o jiném zahraničí jsem neuvažovala. Svou roli sehrál i Motol, jakožto velmi respektované pracoviště s pestrou škálou různých pacientů a špičkovými odborníky. Na fakultě se mi zase líbí její empatický až rodinný přístup ke studentům a přátelská atmosféra mezi námi studenty. A myslím si, že penzum vědomostí naše fakulta nabízí lepší než třeba na některých univerzitách v Anglii. V zahraničí by samozřejmě člověk získal zajímavé kontakty, ale toho se dá částečně dosáhnout i jinak, například stážemi.

Musím se přiznat, že mě až uchvátila představa, jak nadaná vědkyně, jež vyhrávala mezinárodní soutěže a stážovala v nejlepší nemocnici na světě, tu teď sedí s námi a dělá test z kloubů nebo zápočet z ošetřovatelství...

Řada lidí, včetně mého přítele, nedokáže třeba pochopit, jak si mohu více vážit toho, že jsem třeba zvládla anatomii, než některých úspěchů soutěžních. Přeci jen jsem opravdu nikdy nebyla biflovací typ, a tady najednou přede mě postavili ty obrovské Čiháky a já se tím musela nějak prokousat. Snažila jsem se si to proto i trochu oživit a neučit se anatomii pouze jako telefonní seznam, takže jsem chodila na klinickou anatomii na 1. lékařskou, hledala si související klinické korelace a trochu si to tak zpřístupnila. Možná mi to tedy místy i dalo víc práce než ostatním, ale o to víc to pro mě nyní znamená, že tu stále jsem.

A co ošetřovatelská praxe? To je přeci jen úplně opačný pól medicíny, než jsou vědecké výzkumy.

Strávila jsem ji na motolské dospělé onkologii a vnímala jsem ji právě jako možnost podívat se na tu problematiku z pohledu každodenní starostlivosti o pacienta. Líbí se mi spojovat si dohromady střípky z různých zdrojů a skládat dohromady výslednou mozaiku. To jsem dělala ráda už jako výzkumnice a medicína se svým množstvím oborů a metod to umožňuje ještě mnohem více. Myslím si, že ty zážitky a zkušenosti z praxe zhodnotím až později. Pozitivně mě ovšem překvapilo, že mi nedělaly problém ani praktické úkony.

Reflektoval zde někdo na fakultě tvé vědecké úspěchy?

Nemyslím si, že by o tom někdo věděl, přeci jen v tom skutečném vědeckém světě to jsou kapky v moři... Trošku mi naopak přišlo úsměvné, když jsme třeba probírali PCR a já si vzpomněla, jak jsem se s ním seznámila na střední a rázem jsem si tehdy připadala jako „obrovská odbornice“, a teď jsem viděla, jak se to všichni moji spolužáci naučí za jednu přednášku. Aspoň cítím, že musím neustále na sobě pracovat, protože laťka je nastavena vysoko. Musím v tuto chvíli výzkum bohužel poněkud omezit a můžu se mu naplno věnovat jedině v létě. Přeci jen molekulární genetika má svá časová specifika - člověk přijde ráno do laboratoře, něco udělá v 8 hodin, pak čeká tři hodiny, po které běží blotting, pak deset minut práce a opět čekání a teprve pak může dělat něco dalšího. To se se školou moc dobře skloubit nedá.

Jakému výzkumu ses věnovala toto léto?

Tentokrát jsem byla v Heidelbergu, kde jsem se věnovala imunoterapii. Měli jsme určitou látku - sulforaphan, a zkoumali její vliv na imunitu, jestli jí pomáhá nebo naopak škodí. Zajímavé na sulforaphanu je, že se ve velkém množství nachází v brokolici, i když pochopitelně ne v takovém, aby samo o sobě pojídání brokolice mělo terapeutický účinek. Ukazuje se, že má potenciál pro léčbu rakoviny pankreatu. Heidelberg funguje jako evropské centrum pro výzkum  rakoviny a může zde tak probíhat výzkum u pacientů v pokročilé fázi choroby, kdy dosavadní léčba již nedává naději na vyléčení. Sulforaphan jakožto přírodní látka běžně se nacházející v brokolici nepřináší výrazná rizika a to nám umožňuje ho rozsáhle testovat. Zjisťovala jsem, jaký je efekt sulforaphanu na buňky imunitního systému, výsledky ovšem zatím nejsou publikovatelné.

Předpokládám, že když ses ucházela o stáž v Heidelbergu, tak ti tvůj rozsáhlý životopis dost pomohl... Myslíš, že by o ní mohl reálně uvažovat i někdo z našich spolužáků?

Byla bych ráda, kdyby tento rozhovor někoho přiměl k tomu, aby to zkusil. Sama si myslím, že získat stáž v zahraničí je pouze o trpělivosti. Když napíšete dostatek emailů a nenecháte se odradit tím, že to nevyjde hned napoprvé, tak nakonec dosáhnete svého. Určitě to stojí za pokus. Samozřejmě je to dost o štěstí. Musí být volné místo, dost peněz atd. Rozhodně je dobré si nejprve vyzkoušet výzkum doma. Nabýt nějakých zkušeností a s tím se pak může dotyčný prezentovat i dále. Určitě jsem to díky svému životopisu měla lehčí, to je logické.

Už máš plány na příští léto?

Chtěla bych mít příští léto oddechové. Posledních pět let jsem měla každý léto pracovní. Ráda bych si po delší době jen tak vyrazila na výlet a cestovala bez vědeckých motivů. Ale zároveň je to pro mě zvláštní představa mít „oddychové léto“ a kdo ví, jak to ještě dopadne. Uvažuji i o klinické stáži, protože bych si ráda v sobě ujasnila, jakému oboru bych se v budoucnu chtěla věnovat.

Výzkum nádorů je ovšem jasná záležitost?

Ano, to je taky ta výhoda výzkumu nádorových chorob - zasahují prakticky všechny lékařské profese, a tak se jim může věnovat gastroenterolog i dermatolog. Ráda bych ovšem dělala výzkum, který léčbu daného onemocnění opravdu někam posune a pomůže pacientům. Potenciál vidím v imunoonkologii a personalizované léčbě. Momentálně si musím ujasnit, jakým směrem se chci klinicky specializovat.

Letos ses stala jednou z autorek Bratislavské deklarace mladých výzkumníků. Co bylo vaším cílem?

V rámci Slovenského předsednictví Rady EU byla jednou z priorit podpora mladých vědců. Slovenské předsednictvo a Evropská komise oslovily přibližně patnáct výzkumníků z různých států Evropy z různých specializací ve věku od osmnácti po pětačtyřicet let. V téhle skupině jsem byla i já.  Dostali jsme možnost sepsat Bratislavskou deklaraci mladých výzkumníků, jež shrnuje naše aspirace, problémy a nápady, jak je řešit. Vtipně to začalo v okamžiku, kdy jsem se ve studovně na Kajetánce učila embryologii a najednou mi zazvonil telefon a na displeji jsem uviděla belgické číslo. Představil se mi první sekretář slovenského stálého zastoupení při EU a zeptal se, jestli bych se chtěla připojit. Byla jsem tou nabídkou přímo nadšená a vnímala jsem ji jako obrovskou příležitost. Výhodou bylo i to, že jsem byla ve druhém ročníku a času bylo o něco více. Deklaraci jsme prezentovali evropským politikům a překvapily mě mnohé pozitivní reakce. Nejvíce mě potěšilo, když bulharská ministryně a bývalá eurokomisařka vyslovila plán pokračovat v dané agendě po dobu jejich předsednictví v roce 2018, což je pro reálnou implementaci řešení klíčové, nakolik se bude řešit další rámcový program vědy EU. Na problematice se skupinou mladých výzkumníků stále pracujeme a snažíme se, aby Bratislavská deklarace byla začátek, ne end-point. Začala nás oslovovat média a o naší aktivitě vyšel článek například i v prestižním časopise Science. Stále tak nechápu, jak jsem se dostala k takové velké věci...

Emília byla zvolena slovenským vydáním Forbes mezi tzv. 30 pod 30 (tj. výběr výjimečně úspěšných mladých lidí). Gratulujeme!

Obrázky z archivu Emílie Petríkové

Připravil Ondřej Lukáč