Dubnový výlet literárními kličkami
Pomalu se začíná smrákat a petřínské ulice už opouštějí i opozdilé paprsky jednoho z prvních opravdu jarních dní. Kolem mě projíždí sem a tam tramvaje a já mezi chodci okukujícími rozkvétající ovocné stromy vyhlížím své spolužáky. Po týdnu gastroenterologie na interně se Střeva v akci jeví jako poměrně tematická volba středečního večerního programu. A! Konečně hledanou dvojici vidím. I když jsem si zapomněla brýle, jasná barva mikiny jednoho z nich mě vítá podobně jako světla majáku. Spolu ve třech už za čilé konverzace pokračujeme do hospůdky Do Větru, kde se celý dnešní večer odehraje.
Ve Větru hledáme další osazenstvo, zatím tu však sedí jen jeden z účinkujících. Za tichého usrkávání piva a kofoly se nadšeně pouštíme do debaty o škole a jiných problémech a v kakofonii ostatních zvuků hospůdky čekáme, až dorazí i další účastníci akce. Místnost se postupně zaplňuje nadšenými autory, stejně jako neméně nadšenými posluchači, kteří nedočkavě očekávají, co nového vzešlo z per tvůrců – ostatních studentů. Nakonec přichází i šéfredaktorka, Barča Džerengová. Zdá se, že jsme kompletní a show může začít. Všichni autoři ale zatím jako by odolávali volání improvizovaného pódia, kterým disponuje nejzadnější místnost hospůdky Do Větru. Ani tento tichý hlas je nevytrhuje z čile probíhajících diskusí. Zatím.
Nadešel však čas a šéfová velí – pivo do ruky, otočit k pódiu, začíná se. Zraky nás, diváků, se tedy už opravdu začnou upírat na pódium, kde sice nechybí stylové osvětlení, ale chybí mikrofon. Matěj Balík, první účinkující, však tento nedostatek řeší svým jasným hlasem a pomyslné žezlo v podobě mikrofonu nahrazuje houpacím křeslem. Z jeho úst postupně zaznívají 3 básně, jedna osobitější než druhá. S nadšením, s jakým recituje, a s genialitou, se kterou za sebe umně skládá jednotlivá slova, verše a rýmy, uchvacuje publikum. Po právu sklízí za svá díla bouřlivý potlesk.
Po vzoru Matěje se do křesla usazuje Kuba Lukáč. Nejprve nás dojímá něžnou básní o krátkozrakosti, na kterou navazuje hudební vložkou, kdy nám na kytaře doslova vymalovává svět zaschlými barvami. Na úplně jinou notu se rozhodl zahrát Martin Metelka, který vyžaduje aktivitu publika a pět dobrovolníků. I přes počáteční zdráhání se k němu postupně na pódiu přidává pět diváků a spolu nám předčítají vír chaotických myšlenek, který asi každý medik dobře zná, když nemůže usnout. Jedna ovečka, dvě ovečky, 3 ovečky, co kdyby… To ale není jediné Martinovo vystoupení dnešního večera. Obrací se totiž na nás, abychom mu vybrali žánr a téma, které on sám do konce večera literárně zpracuje. Pokud někdo položí takovou otázku, musí nutně očekávat naprostou obskurnost. A to se naplňuje. Publikum volí tragédii o popravě čokoládou. Martin se vrací ke stolu promýšlet zpracování a pódia se mezitím ujímá Petr Březina, který nás svým vyprávěním bere na průzkum mozkových závitů starého anatoma Galéna.
Po anatomickém okénku se oči všech diváku znovu obracejí na Martina Metelku, protože nikdo další se už vystupovat nechystá. Martin však svou tragickou popravu čokoládou ještě připravenou nemá. Na pomoc mu ale přichází Richard Boček s návrhem divadelní konverzační hry ve dvou. Je tedy vyhlášena občerstvovací pauza, aby oba pánové měli čas na přípravu. Krátké čekání se opravdu vyplácí. V pěti minutách dokázali vytvořit opravdu neskutečnou podívanou a my se smíchem pozorujeme všech pět částí antické tragédie zasazené do doby francouzské revoluce. Děj je opravdu dokonale vypointován až do hořkosladkého čokoládového konce.
Poslední dva, ne zcela plánovaní účinkující večera, jsou Natka Mašterová a Martin Stanek. Nejprve nás Natka provází skrze svou krásnou snivou prózu procházkou nočními uličkami Malé Strany a Petřína. Celé její povídání ve mně vyvolává chuť zavřít oči a procházet se jarním vzduchem s ní. Téměř každou dlažební kostku vykresluje tak živě, že posluchač má pocit, jako by ji cítil pod svojí podrážkou. Celý večer uzavírá Martin Stanek svou novou básní, za kterou sklízí zasloužený potlesk, který je zároveň finálním potleskem dneška.
Po doznění posledního verše a poslední pochvaly se všichni znovu necháváme unášet křídly konverzace, až začnou naše řady řídnout. Postupně nadchází čas se rozloučit a vydat se zpět na Kajetánku. Cestou se proplétám mezi pouličními lampami, choulím se do své bundy a přemýšlím o celém večeru. Jak krásná jsou slova. Jak krásné básně, vyprávění a příběhy dnes zazněly. Trochu ustrašeně přemítám o tom, co napíšu do článku o této nádherné akci, protože slovy je velmi obtížné přesně vystihnout jedinečnost celé události. Což ale neznamená, že se o to nepokusím co nejlépe to půjde.
Denisa Průšová