20x20: Premiéra – raut i potlesk

Letos jsem se stala vedoucí Dobrovolnického klubu, a tak je teď na mě poprat se se všemi akcemi, jak nejstatečněji dokážu. První na řadě bylo tradiční a vyhlášené 20x20 s názvem Co léto dalo a vzalo – ale co by léto mohlo brát?

Přípravy začaly nádherným barevným plakátem, na který jsem spoléhala jako na nejlepší propagaci, kterou bych si mohla přát (díky, Hani!). Taky jsem o akci s každým dost mluvila, zvala lidi, lákala je. Žila jsem vážně v domnění, že bude televizka na K2 napráskaná ke stropu. Den před akcí jsem ale zjistila, že ani moji nejbližší přátelé neuchovali myšlenku na 20x20 v hlavě a asi vůbec nikdo si nevšiml těch krásných plakátů. V tu chvíli jsem naopak nabyla dojmu, že v televizce budu sama s těmi zapálenými cestovateli, kteří se přijdou podělit o své zážitky. A bylo mi šoufl. Ale co, nějak to dopadnout muselo. Nakoupila jsem alespoň dost jídla, abych jim v případě potřeby vynahradila absenci publika.

Hodinu před akcí mi měly čtyři skvělé spolužačky přijet pomoct s přípravou. Já si v šest deset všimla, že je šest deset, a šla pomoct s přípravou jim. Byly skvělé, já neudělala ani jeden chlebíček a najednou byly všechny hotové. Možná se mi karma odvděčila tím, že jsem nestihla ani jeden sníst, ale stálo to za to. A vše bylo připraveno.

Začali se scházet diváci. Naštěstí jich bylo více než méně a vypadalo to slibně. Potom jsem zahájila akci pár rychle vychrlenými větami, načež zavládlo hrobové ticho. ,,Tak kdo půjde první?” koukali na mě, já na ně. Oni na mě, já zoufale na ně. Oni na mě, já prosebně na ně. Pak se zvedly mé skvělé fyzioterapeutí kamarádky a jaly se místa před ,,plátnem”, aby mě vysvobodily z počáteční trapnosti. A pak už to jelo (skoro) jako po másle – až na oblíbenou otázku ,,Kdo půjde další?”

Letos poprvé se mezi prezentující studenty přidaly i tři slečny z anglické paralelky a mě osobně to velice nadchlo. Nevím, jak moc to nadchlo je, když ze dvou a půl hodin prezentací rozuměly asi jen sobě navzájem, ale taktně nedávaly najevo nespokojenost. Prý jen, že by mohli ti Češi mluvit pomaleji, že by jim pak lépe rozuměly. Ale vysvětlete Tomášovi Mikyškovi, který vám chce povědět celý příběh od začátku do konce, i s vedlejšími dějovými liniemi, ať mluví pomalu ve 20 vteřinách. Pomalu nemluvil, ale byl grandiózní. Stejně jako všichni ostatní.

Čůrání a horké prameny na Islandu, čeští obři v Thajsku, plachtění se dnem i nocí, chill v Chile, Kanada, Korea, Laponsko za polárním kruhem, které ve dvojici odprezentovala taky Gabča, čímž si kladně odpověděla na sobě položenou otázku v článku o loňském 20x20, Ghana, ke které nemohu připsat žádný trefný popis, aby byl text stále publikovatelný (díky Štěpáne), Mexiko, Tanzanie, a nakonec cesta odkudkoli to jen bylo až k vymodleným písečným dunám formou Viktorovy improvizace na obrázky nepřítomné studentky.

Všichni jsme společně vycestovali z televizky do všech světových stran, zasmáli se, najedli se a šli spokojeně domů s hlavou plnou zážitků a také dlouhým ,,to visit” listem.

Za mě dobrý!

autor: Marie Bartoníčková
foto: Jan Fluger