Proč byl čtvrťák zklamáním

Když jsem se rozhodla jít na medicínu a pak mě na ní dokonce i přijali, počítala jsem s tím, že první tři roky budou náročné, protože se budu muset hodně učit. Pamatuju si, jak strašně jsem se bála první zkoušky, protože jsem měla nepříjemný, hlodavý pocit, že případný neúspěch by od základu zpochybnil oprávněnost mé přítomnosti na 2.LF. Šlo to naštěstí bez větších problémů, takže když pak byly tyhle tři preklinické roky za mnou a já se dmula pýchou - vždyť jsem měla za sebou patologii s pocitem, že vím o nemocech snad úplně všechno - dívala jsem se na tu druhou polovinu studia pro změnu s velkým očekáváním, až skoro nadšením. Teď to přijde! To už bude fakt ONO. Všechno, co jsem se zatím naučila a pak zvládla nezapomenout, využiju v praxi - budeme u pacientů, vyučující lékaři, naši brzcí kolegové, nám ukážou, jak se poslouchá, hmatá, diagnostikuje, předepisuje a hlavně, jak se pomáhá a léčí.

Jó, to je ta moje nejhorší a nejlepší vlastnost zároveň, naivita. Ano, jsou i výjimky, bohužel jich však je tak málo, že jsem jen nepřítomně plula z předmětu do předmětu. Průměrná doba trvání čtvrťáckého bloku je 1,7 týdne - a to je teda sakra změna. Najednou se musíte smířit s tím, že to buď umět nebudete nebo se začnete učit od prvního dne, kdy předmět začíná... a pak to zase tolik umět taky nebudete. Hnala jsem se tudíž ze zkoušky na zkoušku a úplně před každou si říkala, že teď už mě to štěstí musí opustit a já fakt poletím. A co je nejhorší, strávila jsem stovky hodin v malých knihovnách na jednotlivých klinikách, kde jsme akorát čučeli na plátno, dokola a do zblbnutí. Fyzikálních vyšetření pár bylo, ale žádné cévky, injekce, odběry ani vyšetření per rectum, natož pak třeba kanyly. Z tohohle ohledu je mnohem praktičtější oško ve druháku. Když jsme pak koncem roku seděli v další malé místnosti (tentokrát na pediatrii) a právě přednášející lékař během své prezentace poznamenal, že dle jeho zkušeností umíme rozpoznávat dětské šelesty jen pramálo, grotesknost celé situace mi prostě nedala a já se hlasitě, i když hořce, zasmála.
 

Během roku mě opustila chuť se cokoli učit, protože jsem v tom přestala vidět smysl. Bohužel, trochu mě začala opouštět i chuť stát se lékařem, a tak jsem spoléhala na letní praxe, že mě do páťáku nakopnou nadšením a posláním, že prostě zase naberu vítr do plachet... Jenomže já si tam prostě přišla až příliš častokrát jako idiot.

Nevěděla jsem, kam se vrtnout, jestli jim můžu jít koukat pod ruce bez zeptání, ani jestli mám odejít sama po 8 hodinách nebo mi někdo řekne. Občas se mě lékaři na něco zeptali a občas jsem i znala odpověď. Ale buďme upřímní. Většinou neznala.

Hele, dali ti EKG, tak konečně můžeš ukázat, že něco taky umíš.

“Takže rytmus je to pravidelný, podle přítomnosti P vln před každým QRS sinusový…Hmm.”

Co to tady je za bordel, to je artefakt nebo infarkt? Jsou tam v tom vůbec ty péčka?!

“A copak vlastně chcete dělat za obor, kolegyně”?

“Já… Nevím.” To jsi ji teda překvapila.

Pakliže jsem se obávala, že neúspěch na první zkoušce by mě zařadil do kategorie "nevíme, jestli sem patří", pocit, s jakým jsem z praxe odcházela, mě katapultoval do "to bude ale přitroublý dřevo".
 

Tak si teď říkám, kde je asi v systému chyba. Podle mě příliš mnoho týdenních, ne úplně klinických předmětů (a to znich má část v názvu “klinická”, cha) a zoufale málo praxe v těch, které už fakt klinické jsou - ale proč? Nejspíš to bude klasické “málo peněz, málo času, moc pacientů, medici jsou akorát práce navíc.” S tím bychom se ale spokojit neměli. Nemůžu sahat do svědomí všem lékařům, které na odděleních potkáváme a kteří tak často dělají, že nás nevidí, můžu do něj ale sáhnout sobě. A tak kdybych měla sobě před rokem poradit, nejspíš by to bylo něco jako: nebuď proboha tak strašně upejpavá. Řekni, že si chceš něco zkusit. Když ti nikdo nevynadá, prostě tam stát můžeš. Zeptej se sama, jestli by ti na příště nějakou kanylu neschovali. Dej o sobě vědět, když se všichni tváří, že tam nejsi. Není žádné My, Ponížení medici a Oni, ó velcí a zaneprázdnění lékaři - jedeme v tom všichni. Bohužel je to nastavené tak, že praktická výuka není tak úplně samozřejmá, takže pokud neskousneš trochu doprošování a nakrklých pohledů nebo poznámek, půjdeš do páťáku otrávená, vystrašená a naprosto nesebejistá a bude z tebe fakt akorát přitroublý dřevo - a dobře ti tak!

Andrea Šustrová