PNN - Vzorek bez ceny

P O D Č Á R N Í K     N A     N E D Ě L I

myšlenky méně či více uspořádané, vydávané s nahodilou měrou pravidelnosti,
formálně však vždy až pod čarou

////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////////

Vzorek bez ceny

Nedávno mě ve vestibulu metra zastavila jakási slečna. Měla výraznou malbu na obličeji, „factory default“ úsměv nájemné reklamní agentky a ruku napřaženou ke mně. „Mladý pane, račte si nabídnout,“ pronesla s naučenou dikcí. „Jsou to vzorky bez ceny.“ Nevzal jsem si. Většinou nereflektuji na až tak extra výhodné nabídky. Podezřelé vzorky, o kterých se navíc ještě tvrdí, že ani nemají žádnou cenu, mě nelákají. Stejně tak netoužím po ničem, co je „nejlevnější“, „pro obyčejné lidi“ nebo „zdarma pro nové zákazníky“. Co na to asi říkají dlouhodobí zákazníci? Nebo lidé neobyčejní? Nebo ti, kteří nemají (podobně jako já - chudý student s nepříliš optimistickými vyhlídkami do budoucnosti) tolik peněz, aby si mohli dovolit kupovat nejlevnější věci? Mlčky jsem oné slečně naznačil, že děkuji, že jen procházím a pokračoval jsem k eskalátorům, abych se ponořil do díry ... a do myšlenek ...

... a máme tu konec října. Na jeho začátku jsme se my, kluci a holky, co spolu chodíme, sešli na první přednášce. Ve Švédsku se tou dobou zase sešly komise, které záhy zveřejnily jména několika lidí, kteří už do školy nechodí (většinou). Alespoň ne coby studenti (většinou). Vždyť nejmladšímu člověku, který kdy zatím dostal Nobelovu cenu v oboru fyziologie a lékařství (Frederick G. Banting za spoluobjevení inzulínu), bylo třicet dva let. Než například já objevím (nebo alespoň spoluobjevím) něco tak významného, jako je inzulín, nejen, že budu také dávno pryč ze školy, ale zřejmě budu už dávno pryč úplně. I tak ale neházím flintu do obilí a věnuji se směle vědecké práci. Právě jsem dokončil jednu ze svých významnějších - typologii cen: První kategorii tvoří ceny tzv. „terminační“. Bilancují, uzavírají významné epochy a příliš nemotivují své nositele k dalším výrazným počinům v jejich oborech. Mají pro laureáty spíše osobní význam. Příkladem může být soška či medaile za celoživotní dílo, přínos apod. Bývá to vlastně téměř vždy takový smutný Valčík na rozloučenou či mírně modifikovaná symfonie Na odchodnou. „Olympijská zlatá“ se dá v tomto kontextu chápat buď zrovna tak (sportovec upíná k olympiádě všechno své snažení, aby ihned po slavném návratu mohl konečně přestat sportovat a začít žít zdravě) a nebo jako cena další kategorie - „motivační“. Pokud setrváme u příkladu olympionika, je taková motivační medaile jednoznačným zhmotněním hesla „dále - výše - rychleji“. Za čistě motivační lze pak považovat například kulaté sušenky, které rozdal MUDr. Albert Horák dětem za to, že je celý den neviděl, nebo třeba již výše zmíněnou cenu Nobelovu. Motivovat k bohulibým činnostem je důležité. Do poslední tak byly rozdány kulaté sušenky (Matýskovi, Kačence, Bertíkovi, Dášence, Míšovi a Pepínovi), brzy budou rozdány i letošní Nobelovy ceny, včetně té za fyziologii a lékařství (Youyou Tu, Williamovi Campbellovi a Satoshimu Ōmurovi). A protože i samotné studium lékařských věd je bohulibé a motivovat ke studiu je důležité, je důležité, že je bohulibé studovat s oblibou. A k tomu může motivovat třeba i kousek čokolády, který vám za sychravého podvečera, cestou ze školy, ve které jste se od rána nezastavili, nabídne milá spolužačka.

(tmi)