Medik obecný: Ztráty a nálezy

Ztrátíte sem tam něco? Nebo někde zapomenete? Já tedy bohužel ano. Už jsem onehdy psal, že u mediků už tak automaticky všichni počítají s tím, že jsou obdařeni skvělou pamětí. Pokud tedy medik něco zapomene, tak je to hned o poznání větší ostuda než pokud to zapomene třeba matfyzák. Ten si nechá v kavárně matematické tabulky a působí to jako roztomilá roztržitost. U nás lidé spíš povytáhnou obočí: “No, snad je to dnes naposledy a jako lékaři se vám to stávat nebude.”

Já mám k tomuto neduhu ovšem poněkud sklony, i když mě nepříjemné následky (ve stylu “Kdo nemá v hlavě, musí mít v nohách”) po letech alespoň trochu vycepovaly - přeci jen už si nezapomínám ve škole aktovku nebo nevybíhám na MHD v přezuvkách jako tomu občas bylo na prvním stupni základní školy. Už se trochu znám a vím, kdy jsem náchylný k těmto patáliím. Na druhou stranu je tu stále několik evergreenů mezi věcmi, jež se mi často někam vytratí a já pak po nich musím pátrat - zejména šály a čepice. To je prostě nekonečný příběh každé zimy...

Jednou jsem si takhle zapomněl šálu ve třeťáku. Měl jsem za sebou zrovna poněkud uběhanější den, takže jsem neměl sebemenší potuchy, kde by mohla být a rozhodl jsem se tedy pro postup agresivního vyčkávání s tím, že ona někde nakonec sama vypluje na světlo. A ona vskutku vyplula, ač poněkud nešťastně... Bylo to na semináři z patologie, kdy uprostřed hodiny přišla paní sekretářka s mojí šálou v ruce a ujala se slova: “Nezapomněla tu některá z děvčat minulý týden tuhle šálu? Po posledním semináři vašeho dvoukruhu tu zůstala na věšáku tahle očividně dámská šála.” (TA ŠÁLA BYLA ČERNOŠEDÁ, BYŤ PONĚKUD KREPOVANÁ, ALE TO NENÍ DUVOD JÍ HNED TAKTO OSOČOVAT A NAVÍC, POKUD BYLA TAK OČIVIDNĚ DÁMSKÁ, TAK TO NEBYLO NUTNÉ PŘECE ŘÍKAT NAHLAS) Nikdo se k ní nehlásil. Paní sekretářka sjela pohledem i směrem k mé maličkosti, ale já rezolutně zavrtěl hlavou. O přestávce jsem se pak za ní proplížil do kanceláře. “Moc se omlouvám, to byla moje šála, ale já se styděl se k ní přiznat...” (smutný trombón)

Holt na sobě musím ještě makat a dávat si pozor. Což o to, šálu nebo čepici nakonec s vypětím sil oželíte a v obchodě si vyberete další, než jí potká podobný osud. Horší by to bylo s telefonem, peněženkou nebo klíčemi. Na tyhle věci si naštěstí dávám opravdu dobrý pozor, takže mě to už dlouho nepotkalo. (klepu na dřevo) Ostatně je nosím po kapsách, takže bych si všimnul, pokud bych najednou přišel o svá permanentní závaží.

Horší už to ale bylo jednou s brýlemi - to ovšem v době, kdy jsem ještě trpěl přehnanou pýchou a marnivostí a občas jsem si je po semináři sundával.

Jednou tak zůstaly v šatně po mikrobiologii. Tentokrát jsem však úspěšně diagnostikoval, kam se poděly. Napsal jsem tedy paní sekretářce a domluvil jsem se s ní, že druhý se u ní v poledne pro ty brýle zastavím. Přišel jsem podle dohody a zazvonil na sekretariát. Ozvalo se: “Dobrý den, pane docente, už na vás čekají medici na vyzkoušení.” Chvatně jsem se jal vysvětlovat, že nejsem pan docent a zkoušení mediků se mi tohle poledne poněkud nehodí do rozvrhu, ale to už se se zvoněním odemkly dveře a já se tak dostal dovnitř. Vyrazil jsem nahoru k sekretariátu, kde jsem skutečně spatřil dva chudáky ve svátečním, jak celí zpocení čekají na pana - tehdy ještě docenta - Dřevínka. Šel jsem k sekretářce a při zaťukání jsem jen uslyšel: “Kafíčko už máte na stole a medici mají otázky vytažené.” Raději jsem tedy vstoupil a vše se samozřejmě vysvětlilo. Dostal jsem své brýle a byl jsem rád, že jsem pro tentokrát z toho alespoň nevyšel jako zapomnětlivec se zženštilým vkusem (a bez toho ta šála byl dárek).

To jsem si jen tak postestknul jak některé nešvary mohou člověka přivést po zásluze do úzkých. Letos (celých 8 dní! ) si zatím udržuji - téměř - čistý štít. Těm, co tyto potíže nemají bledě závidím a ostatní mohu alespoň utěšit, že v tom nejsou sami.

Ondřej Lukáč

Obrázek: https://www.unilad.co.uk/wp-content/uploads/2017/11/Home-Alone-2-Lost-in...