Medik obecný: A už jsi pitval?

A už jsi pitval? Tahle otázka od příbuzných mě provázela snad celý první ročník. Někdy jsem ji dokonce slýchával namísto pozdravu: "Ahoj, babi." "Tak co, už jste měli pitvy?!" Ještě teď se mě na to občas zeptají někteří bývalí spolužáci, když už vyčerpáme tradičnější témata k hovoru a nastane trapné ticho. I v druhém filmu ze série o Básnících hrají pitevní cvičení významnou roli. Je pochopitelné, že setkání s mrtvým tělem laika fascinuje, přesto mě vždycky zarazí, jak velký důraz moji příbuzní na pitvy kladou. Skoro jako by mrtvola byla obdobou Moudrého klobouku z Harryho Pottera, která rozhodne o našem dalším osudu. "Ty jsi omdlel, ty budeš internista. Ty jsi neomdlel, ty budeš chirurg." 

Něco na tom možná i trochu bude... Zatímco chirurgové často v rozhovorech s láskou vzpomínají na svá pitevní cvičení (podobně jako patologové na první setkání s mikroskopem) jako na okamžik, jenž je inspiroval pro jejich další směřování. Internisté většinou vzpomínají na jiné momenty ze svých studií a pitvy tolik nezmiňují. Pokud bych se z pitev pokusil vyvodit něco pro své další směřování, tak to asi bude poněkud jednoduché... Na všech pitvách jsem se totiž říznul - dvakrát jako prvák, jednou jako demonstrátor. To mě i  v tuto chvíli uvádí do velkých rozpaků. Zejména poprvé to bylo komické, když jsem pamětliv proslovu pana doktora Salaje za ním ihned vyrazil nahlásit své válečné zranění  a v hlavě se mi mezitím promítaly všechny horrorové zombie filmy, jež dosud světová kinematografie vyplodila. "Ošetři si to vzadu a zapiš se." Vzadu jsem zjistil, že náplasti už došly, tak jsem se vrátil a doktor Salaj utrousil: "Ukaž to." Ukázal jsem. "To je dobrý. Párkrát se s tím proběhni, ať se to ofouká a vrať se k pitvání." Tak jsem tak učinil a od příště jsem vždy začal až tímto krokem.

V souvislosti s touto mojí úrovní zručnosti jsem se vždycky v průběhu celého pitevního týdne děsil okamžiku, kdy budu sundávat čepelku z násadky, protože tam vždycky pevně držela a nebylo úplně snadné ji vyprostit. Postupně se mi vyplatilo nabrat co nejvíce papírových ručníků, řádným obalením zneutralizovat nebezpečné ostří a opatrně ji sundat.  Jako demonstrátora se mě jedna slečna zeptala, jestli bych jí nepomohl odzbrojit její skalpel. Potěšen, že jsem se setkal se soukmenovkyní z klubu méně šikovných, a pyšný na svou techniku, jsem ji zasvětil do svého tajemství papírového ochranného sarkofágu.

Abych ale nelíčil pitevnu jenom jako místo plné negativních a sebepoškozujících zážitků, tak se mi jednou stála naprosto úžasná věc... Pan profesor Druga občas procházel mezi studenty a u některých těl si řekl, jakou specifickou oblast by tam chtěl lépe vypitvat a občas i udal směr tím, že několika tahy práci zahájil. Při jedné takové příležitosti pronesl: "Podejte mi prosím skalpel." A já stál hned vedle! Okamžitě jsem nabyl schopnosti vcítit se do pocitu uječených fanynek Justina Biebera Drahoše Kolenčíka. Jekot jsem ovšem vší silou potlačil a podal jsem požadovaný nástroj - položený na rozevřených dlaních, v pokleku a s hlavou cudně skloněnou. Pan profesor mi pak skalpel vrátil. Dodnes ho mám doma na nočním stolku vstavený na prošívaném polštáři hned vedle podepsané fotky pana profesora.

Nedávno jsem na stránkách četl, že i pod novým vedením se pitvy odehrají v tradičním předvánočním termínu. Ještě nejsem úplně rozhodnutý, ale asi opět přihlásím jako demonstrátor (už jsem se dlouho neříznul). Ač jsem je nikdy nevnímal jako milník svého studia, tak se staly krásným symbolem prvního ročníku a vždycky se rád nechám prodchnout tou nostalgií, nehledě na omamnou vůni formaldehydu.  Navíc je vždycky příjemné potkat nové prváky, probrat s nimi jejich strasti a uvědomit si, jakou štreku studia už mám za sebou.

P. S: Loňských zimních pitev (2015) jsem se nakonec opravdu zúčastnil... a neříznul jsem se. Asi stárnu...

Obrázek: Anatomie doktora Tulpa; https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/b/b2/Rembrandt_Van_Rijn,_...