Medik obecný / PNN: Můj vzor

Jednu moji spolužačku z kruhu onehdy zaujalo, že pan profesor Pafko jezdí do Motola na kole. Rozhodla se tedy, že ho napodobí a když bylo jednou hezké počasí, tak vytáhla svůj bicykl a vyrazila vstříc dobrodružství. Jenže ze sedla to nebylo tak jednoduché, jak se jí zdálo na mapě a brzy zabloudila. Dlouho se motala po Praze 5, ale brzy seznala, že to nikam nevede, a zklamaně musela sjet zpátky na Anděl a pak potupně dojet autobusem č. 167.

O několik týdnů později šla se svým otcem parkem a zahlédla pana profesora, jak se k nim blíží na kole.

“Podívej, tati, támhle jede pan profesor Pafko. On jezdí na kole i do Motola, ale já tam nějak nemohla trefit.”

“Jo? Tak se ho zeptáme! PANE PROFESORE PAFKO!”

“Tati, prosím ne...”

“PANE PROFESORE PAFKO! ZASTAVTE!”

Pan profesor tedy u nich zastavil a otec mé spolužačky mu vyjevil celou situaci.

“Dobrý den. Prosím vás, moje dcera studuje u vás na Motole a chtěla by k vám přijet na kole, ale nemůže tam trefit. Poradil byste jí?”

Pan profesor jí tedy poradil hned tři alternativní cesty do naší nemocnice a popřál hodně štěstí.

Od té doby si moje spolužačka vždycky schovává tvář, když náhodou někde pana profesora potká.

I takové může být setkání s vaším vzorem...

Máte nějaký svůj vzor? Myslím tím lékařský - někoho, kdo vás přivedl na myšlenku studovat medicínu, případně vám už na fakultě dodal potřebnou inspiraci? Já jsem se rozhodl protentokrát spojit síly se svým životem protřelým kolegou Tomášem Mikyškou, jenž mě určitě v hledání ideálního vzoru podpoří. Já jsem osobně o tomhle tématu začal přemýšlet již před druhým kolem přijímacích zkoušek, kdy jsem se pokoušel připravit na blížící se pohovor a někde jsem se dočetl, že by taky mohla padnout otázka směřující na lékaře, kterého známe nebo přímo obdivujeme. Jenže musí být náš lékařský vzor skutečně nějaký slovutný profesor, jenž obráží kongresy a dává interview, nebo by to mohl být i jeho méně věhlasný kolega, který se mimo záři reflektorů věnuje pečlivě svým pacientům? A dokáže jedna osoba splnit takový úkol nebo jich musí být více?

Mně před druhým kolem přijímacích zkoušek vířila hlavou spousta myšlenek. Poměrně heterogenních a kusých. Takže, pokud si ještě dokáži vybavit ty chvíle plné napětí - cestu z domova do Motola, přiřazování ke komisím, nekonečné čekání na chodbě -, snažil jsem se zejména o to působit navenek pokud možno klidně. Vzory - nevzory.

Cestu ke studiu medicíny jsem neměl zpočátku vůbec jasnou. Ba naopak. Zdálo se, že mám jasno, že tudy má cesta nikdy nepovede. A až časem, v důsledku čím dál naléhavějšího „hromadění genů malého účinku“, jsem podal přihlášku. Možná, že v tom multifaktoriálně podmíněném rozhodnutí vydat se směrem k humánní medicíně hrál mimo jiné roli i jeden z mých středoškolských učitelů (třebaže ne doktor medicíny, doktor to byl a je) s pevným charakterem a neuvěřitelně širokým spektrem vědomostí. Možná hrál roli i jeden z absolventů naší fakulty, někdejší Fakulty dětského lékařství, dlouze a úspěšně pak působící za velkou louží, věnující se současně i divadlu, rozhlasu, fotografii, výtvarnému umění, cyklistice, jachtingu …

Vidíš, občas člověka povzbudí právě někdo, kdo neměl cestu jasně vydlážděnou, kdo už od prvního ročníku neaspiroval na profesuru. Mě třeba v prváku zaujalo, že náš brilantní lektor anatomie a tehdejší internista na Motole sám údajně dlouho na střední tvrdil “Cokoli, jen ne medicína.” Velmi si vážím právě i lidí, co na medicínu nešli hned po střední, ale později se rozhodli ještě zvrátit kormidlo osudu a nenechat si vzít svůj sen.

Jedna věc je ovšem si medicínu vybrat a třeba se na ní i dostat a druhá je v ní setrvat a udržet si prvotní nadšení. Pro spoustu lidí představuje na začátku studia silnou osobnost i někdo z vyššího ročníku, koho poznají třeba v Dobronicích nebo jim dělá lektora. Já jsem osobně na tento druh obdivu moc nebyl, ale je bezesporu faktem, že pro můj ročník obrovskou osobnost představoval Rado Hudák jakožto šéf a spoluzakladatel Motoláku, který navíc během mého prvního ročníku dokončil své opus magnum Memorix anatomie. Dneska jsem akorát jel po víkendu autobusem do Prahy a potkal jsem slečnu studující na 1. lékařské (za což jsem ji samozřejmě politoval), co se z Memorixu učila. Vždycky si uvědomím, jak ten čas běží, když si vzpomenu, že sám jsem kdysi o Memorixu četl jako o něčem, na čem se teprve pracuje a vůbec jsem si neuměl představit význam a dopad tohoto počinu.

Podobnou zkušenost jako Ondra mám i já, byť ne až tak specifickou. Se započetím studia se spektrum mých vzorů, které do té doby tvořili převážně jen ti „velcí mužové“, stojící kdesi daleko, poblíž horizontu a velmi zhruba ovlivňující směr mého počínání, ba spíše jen formující jakási přání či touhy, rozšířilo. Přibyli totiž spolužáci. Vysněné studium se stalo skutečným a náhle tu byla i možnost osobního poměřování, hodnocení výkonnosti, šíře záběru, úspěšnosti a píle. Přiznávám se, že jsem se záhy po započetí prvního semestru studia na lékařské fakultě a zmapování nového terénu rozloučil s vidinou prospěchových stipendií, ocenění tituly „student roku“, „premiant třídy“ a podobně. Přesto však pro mě bylo a je právě ono srovnávání (či možná lépe řečeno „observace bezprostředního okolí“) jedním z hlavních motorů ženoucích mě v tuto chvíli vpřed, dál, vstříc těm vzdálenějším, obecnějším cílům. Když zkrátka sám na svoje vlastní oči vidím, že někdo něco (dílčí test, zkoušku, bambilion dalších činností) zvládne, znamená to prostě, že je to (dílčí test, zkouška, bambilion dalších činností) zvladatelné. Tečka. A žádné řeči! A hobluj! A Banik!!

Tak z tohohle jsem už trochu vyrostl. První ročník jsem se hodně rozhlížel okolo sebe. Kdo je lepší než já, kdo je horší. Proč to jiným jde a mně ne. Co jen dělají jinak. Pak jsem ale zjistil, že takhle si nikdy nepomůžu. Hodina učení není univerzálně platná jednotka jako metr nebo kilogram. Jsou lidé, co odchází z přednášky a uměli by jí přeříkat. Jiný má druhý den těžkosti si vybavit, co bylo vlastně za téma. Někdo čte rychle. Jiný pomalu. Někdo zvládne “hoblovat” hodiny v kuse a pořád může dál. Jiný si musí dát po hodině pauzu. Každý jsme jiný. Je důležité objevit svůj potenciál a ten nezanedbávat. V konečném důsledku nejde o to, jak to dopadne a jestli jsem to zvládnul tak jako ten, co sedí vedle. Důležité je, abych se mohl podívat sám sobě v zrcadle do očí a říct si: “Udělal jsem pro to maximum.”

Na druhou stranu člověk prostě cítí, že mimořádné osobnosti má i okolo sebe a jednou bude moci prohlásit: “Tak tohohle primáře/profesora/nositele Nobelovy ceny jsem znal ještě v době, kdy seděl na anatomáku a lámal si hlavu s tím, jak zorientovat fibulu.” Mám okolo sebe mnoho inspirativních spolužáků a mnohé jsem si od nich vzal. Už se s nimi ale neporovnávám. Udělám to po svém a uvidím...

Ostatně v tom spočívá obecně úskalí našeho tématu. Mohu sledovat nějaký vzor, i když mě nezdobí potřebné vlastnosti? Sportovci často na podobné otázky odpovídají, že si od každého snaží něco vzít. Pokouším se k tomu přistoupit podobně. U někoho si vážím nezměrné pracovitosti, jiný je skvělý pedagog, další umí krásně hovořit s pacienty a probrat s nimi jejich chorobu. Stačí mít jen oči otevřené.

V tom právě spatřuji podstatu „ideálního vzoru“. Mít oči otevřené, jak píše Ondra, a sledovat okolí. A dát tak vzniknout čistě syntetickému, v pravdě ideálnímu subjektu. Subjektu z podstaty vysoce individualizovanému a nepřenositelnému na druhé, hrajícímu následně různou roli v našich reálných životech. Možná, že ovlivní naše činy, možná změní, byť jen parciálně, způsob našeho uvažování, naše postoje. - Srovnáváním se s okolím nemám na mysli vynášení laciných závěrů „ten je lepší, ten je horší, já stojím za kulové, já jsem hvězda“. Smysl vidím spíše ve snaze přijít vždy na to, co podmiňuje úspěchy a neúspěchy jiných, co podmiňuje úspěchy a neúspěchy mé. V čem se lišíme, co by bylo užitečné změnit a jak, aby skutek občas (nebo alespoň ne tak často) neutek’. Aby se věci hýbaly směrem kupředu. V první fázi sice možná výrazněji v osobní rovině, výhledově snad ale i v širším měřítku. Takový princip by ostatně měl být smyslem každého porovnávání, každé soutěže, ne? Ať už ve sportu, ve vědě, v umění,… - Jak by asi vypadala po čase úroveň Tam-Tamu, kdyby neexistoval konkurenční Sběrač, který, třebaže i prachsprostě kopíroval (ani v ideálním světě není nic ideální), přinášel též poznatky původní, díky nimž byli naši vzorní hoši nuceni znovu a znovu se vydávat do nebezpečných Stínadel.

Líbí se mi revoluční literární teorie, že Rychlé šípy byli takovými hochy, jak je známe, právě díky Bratrstvu kočíčí pracky... Mně vytanulo na mysl, jak strašně velkou roli v tom všem hraje náhoda. Jestli zrovna na oddělení potkáte toho příjemného lékaře, který se vám bude věnovat, jestli bude mít zrovna přednášku onen slovutný profesor. Když se bavím se spolužáky napříč ročníky, tak naše dojmy z jednotlivých předmětů jsou často diametrálně odlišné podle toho, kdo zrovna ten daný kruh učil. Někdo zase pozná pozoruhodnou osobnost na letní praxi v menší nemocnici. To mě postupně dovádí k tomu, jestli vůbec musí být náš vzor lékař nebo člověk pohybující se ve zdravotnictví. Někdy jde o obecně platné myšlenky nebo přístup k životu jako takový. Tomáš už zmínil, že velkou roli v jeho rozhodnutí studovat medicínu hrál středoškolský učitel. Já zase rád sleduji sport a právě i ve sportovním prostředí se najde několik příběhu a charakterů hodných následování. Jedním z nich pro mě byl a je fotbalový trenér Vítezslav Lavička jehož vstřícnost a slušné vystupování mi vždy velmi imponovaly a sám jsem si v prvním ročníku říkal, že bych se chtěl právě takto k pacientům a kolegům jednou sám chovat.

V tuto chvíli zbývá už jen závěrečné shrnutí:

Když zjeví se mi vzor a k zamyšlení přinutí

v kterémkoliv oboru, řku:

"Následuj ho dřív, než lehneš (packy nahoru)!

Nebuď z něj paf – jdi výš a dál, ať inspiruješ pak zas ty.

Ať po vzoru zůstane víc než tříveršový epitaf."

Autoři: Tomáš Mikyška, Ondřej Lukáč

Zdroj obrázku: https://vignette.wikia.nocookie.net/scrubs/images/8/83/My_Hero.jpg/revis...