Medik obecný: Můj první plášť

Můj první plášť

Jestli je něco laiky vnímáno jako symbol lékařství, tak je to určitě bílý plášť (v závěsu číhá stetoskop).  Vždyť si i vydobyl vlastní syndrom! Navíc je to něco, čím se můžeme vytahovat před studenty práv, ekonomie a dalšími známými. Nemohu tak jako poměrně významný prvek prváckých Dobronic nezmínit i okamžik, kdy jsme si kupovali SVÉ PRVNÍ PLÁŠTĚ. Respektive alespoň pro mě to byl první plášť. Na gymnáziu jsme sice nosili pláště na laboratorní práce z chemie, ale ty jsme si půjčovali. Jelikož je tak nosil celý gympl (a pravděpodobně i více generací), tak měli hodně daleko k posvátným lékařským plášťům - bývaly nažloutlé, místy popálené a někdy jim i chyběly rukávy (Protože mám vzácný dar pohybovat se v davu ze všech nejpomaleji, tak jsem plášť bez rukávu většinou nafasoval já. Vždycky jsem si pak připadal jako Šílený Max).

Snadno si tak můžete představit radost z mého prvního pláště, který byl krásně bílý a se ctihodným emblémem naší fakulty!  Pamatuji si, jak mi tehdy ještě v Dobronicích jeden kamarád vyprávěl, že se jednou na kruhovici po první anatomii zpili pod obraz a s pláštěm a hurónským řevem "My jsme doktoři!" pak pochodovali po Kajetánce. Jelikož jsem z nelékařské rodiny (čili tzv. mudlovský šmejd), tak mě pochopitelně doma čekala promenáda v plášti. Bratr, absolvent VŠE, si ze mě dělá vždycky legraci, že si "ten svůj slavný plášť" určitě beru všude sebou, třeba i na dovolenou k moři.  Na to však já vždycky odvětím, že jen žárlí a v kufru je beztak místa ještě dost...

Postupem času se začal plášť lehce opotřebovávat a ve třeťáku, kdy už jsme měli propedeutiku a začali jsme tedy pravidelně docházet k opravdickým pacientům, tak jsem si říkal, že by nebylo od věci si pořídit plášť nový, jelikož ten "dobronický" už svoji barvou dávnou nepřipomínal prostěradla z reklam s králíčkem Azuritem, ale spíše sníh v pražských ulicích. Vyrazil jsem na pokladnu u děkanátu. Bylo to po prope a těsně před obědem, a tak se mnou šla i jedna spolužačka.  Pokladna byla zrovna obsazená.  Alespoň jsem si to myslel, protože tam svítilo červené světýlko, ale spolužačka mě poučila, že tomu tak vždy není a že někdy zůstane náhodou rozsvícené, i když je už volno, a pro jistotu tak důrazně zaklepala na dveře.

Z pozadu se tváří se vynořila hlava velmi milé paní: "Co sakra klepete! To nemůžete počkat! Vždyť za chvilku to bude." Vychutnal jsem si zvuk smutného trombónu v mé hlavě a způsobně počkal, protože to opravdu příliš dlouho netrvalo.  Ani paní pokladní se k "mému" excesu nestavěla příliš přívětivě, ale já si řekl, že bych chtěl jeden plášť. Ona se mě optala na velikost a jala se zapisovat do počítače. Jelikož se všechny pláště nalézaly za mnou a paní byla za přepážkou, tak jsem se zeptal, jestli si mám zatím, vybrat svou velikost. "KAM PRO BOHA POŘÁD TAK SPĚCHÁTE.  JEN, CO TO DOPÍŠU, TAK VÁM JEDEN DÁM!!!" Tak jsem ještě chvilku počkal.

Když jsem vyšel, tak se mě spolužačka zeptala:

"Tak co, zlobila se na tebe?"

"Trošku."

"Neměls ji provokovat. Měl jsi chvilku počkat." (sic!)

"Sám nevím, co mě to popadlo, ale něco bylo prostě silnější než já."

Zdroj obrázku:http://pichostingsite.com/user24/2011/06/25/daffi-dak-fantasticheskij-os...