Medik obecný: Motolská jídelna

Budu-li na úvod parafrázovat klasiky: „Tělo medika spotřebuje mnoho kalorií a neptá se, kdes je získal.“ Zkrátka už ke konci poledních přednášek všichni šilhají hlady a navzájem si diagnostikují hypoglykémii. Jakmile skončí seminář, tak všichni tryskem vyráží se někam najíst. Zatímco v prvních ročnících vedou menzy, především Kajetánka, tak v druhé polovině studia se řada z nás přiklání spíše k Motolské jídelně.

O Motolské jídelně by se určitě dala napsat řada věcí. Někteří lékaři se jí vyhýbají jako čert kříži, jiní si berou jídlo i na doma. Gastronomické dojmy jsou tak jistě pozitivní i negativní (jako ostatně asi v každém podobně hromadném stravovacím podniku). Už jsem se zmínil o tom, že jakmile člověka po příchodu praští do očí gigantická fronta, tak se patrně jedná o hamburger nebo smaženou vepřovou kotletu. Na druhou stranu existují i nechvalně proslulá jídla. Mezi ně určitě spadá bramborová kaše, o jejímž původu a dopadu na lidské zdraví kolují hotové legendy. Já patřím k lidem, co vůči ní žádnou zášť nechovají, ale je pravda, že by se alespoň postdilučně do ní mohla přidávat chuť pravých brambor... Podobným negativním trademarkem naší jídelny jsou i lasagne, které by Garfielda určitě nenadchly. Řada studentů zastává dokonce názor, že pravidlo „Nedávat si na Motole lasagne!“ je hned za „Dítě není malý dospělý!“ jedním z hlavních postulátů 2. lékařské fakulty. I zde se ovšem sluší podotknout, že ne všichni k nim mají takový odpor. V každém případě lasagne nespadají do kategorie jídel, na nichž by se stály sáhodlouhé fronty.

A propos fronty... musím říct, že málokdy ztrácím tolik důvěru v české zdravotnictví, jako když stojím frontu se zdravotníky v jídelně. Fronty mají často dosti bizardní tvary. Možná aby přátelé, kteří se potkávají jenom zde, mohli co nejdéle udržovat družný hovor. Ovšem mě jakožto člověka, jenž stojí vzhledem k dojíždění na víkendy frontu několikrát týdně, některé jevy zde k vidění prostě iritují. Klasickým příkladem je, že se fronty na různá jídla spojují a člověk tak buď do poslední chvíle neví, jestli stojí v té správné frontě, a nebo je fronta dvojnásobná, protože došlo k záhadnému spojení řad vedoucích k hotovému jídlu číslo jedna a k minutkám. Někdy tak mívám pocit, že by se k získání kartičky do jídelny měla přidat jako prerekvizita měsíční stáž na Florenci nebo na Černém Mostě, kdy by člověk jen stál různé fronty a učil se do nich správně řadit a odhadovat, k čemu vedou...

Tím nechci nijak zpochybňovat, že návštěva jídelny je i společenskou záležitostí. Tou bezesporu je... Vždyť už jen soudržnost kruhu můžete snadno poznat podle toho, jestli sedí ve skupinkách anebo všichni pohromadě u jednoho stolu. Dále platí, že jakmile začnete s blokovou výukou a skončí vám společné přednášky v posluchárnách, tak se váš kontakt s některými kamarády z jiných kruhů mnohdy smrskne jen na krátké konverzace právě v jídelně. Dalším jevem je, že jak postupujete ve studiu výše a poznáváte další a další kliniky, tak už není jídelna pouze plná anonymních zaměstnanců FN Motol, ale najednou řadu skupinek počnete poznávat. „Hele, tamhle sedí neurologové a tamhle zase genetici.“ „To je docent XY a dneska si dal minutku. Ten ví, jak si dát do trumpety.“ „A já jsem dneska stála ve frontě za panem profesorem Zámečníkem, heč!“

Jedno podobné VIP setkání se bohužel stálo také jedním z mých dosavadních nejtrapnějších momentů na fakultě. Šli jsme takhle se spolužákem do jídelny a jelikož byla chodba liduprázdná a už jsme měli opravdu velký hlad, tak jsem vedli dosti dadaistický rozhovor. Já jsem řekl, že bych měl zrovna dneska chuť na kuřecí stripsy (které mimochodem dle mého patří ke kladným legendám naší kuchyně) a pochlubil jsem se, že se mi často poštěstí při těchto chutích tam na ně skutečně natrefit...

„To bude proto, že jsi stripsový král.“

„Přesně! To jsem já - stripsový král. Stripsový král! STRIPSOVÝ KRÁL!!!“

„Ehm, ehm.“

Ozvalo se za námi a okolo nás prošel pan docent a bývalý děkan Hrušák. To jsem si u něj oko asi zrovna neudělal. Zvlášť, když ty stripsy ten den k obědu nebyly, takže jsem selhal i jako médium...Méně potupnou dohru to ovšem mělo, když jednou ty stripsy skutečně byly (a od onoho spolužáka mi přišla sms: „Stripsový král !!“). Hop a skok a už jsem byl jídelně a dokonce i v té správné frontě. Přede mnou byla jedna starší paní doktorka, která na ně také dostala chuť, když je viděla u pultu: „Já bych si prosím dala tady to, ale nevím, jak se to jmenuje.“

„Kuřecí stripsy a hranolky.“

Já byl hned na řadě, tak jsem jen navázal: „A já to samé prosím.“

Paní doktorka se na mě mile usmála a rýpla si: „Tak vy také nevíte, jak se to jmenuje...“

COŽE, VŽDYŤ JÁ JSEM STRIPSOVÝ KRÁL!!!

Ondřej Lukáč