Medik obecný: Medické učení
Předem se omlouvám za nedostatek invence z mé strany, ale poslední dobou mi toho příliš jiného na mysl nepřichází... Pojďme se ovšem pokusit i nyní najít tu humornou stránku věci.
V souvislosti s učením se na medicíně si vždycky jako první vybavím Radovu přednášku z Dobronic na toto téma , kdy nám dával všemožné tipy jako kreslit si obrázky, využívat mnemotechnické pomůcky apod. (kupodivu si tedy pamatuji více než to, že nás všechny nazval čuráky, aby demonstroval vliv emocí na paměť). Jako medický zárodeček jsem samozřejmě naslouchal s pusou dokořan a očima navrch hlavy. Jak ovšem přichází první testy a zkoušení , tak se člověk trochu zaběhne a začne zavádět do praxe svoje vlastní metody... Já si třeba rád den o zkouškovém přesně rozparceluju na jednotlivé časové úseky a každý věnuji jinému okruhu témat - vzniká tak propracovaný systém, kdy vždy přesně vím, co se mám učit a který vždy s patřičnou pýchou prezentuji mladším ročníkům. Ti si to všem posléze udělají zase po svém, a tak by to mělo být. Není univerzální cesta, každý by si měl najít tu svou.
Co třeba Rado na své přednášce nezmínil a co považuji za zvláštní problematiku je poloha, v které se člověk učí. Jste spíše sedavý typ? Nebo si radši k tomu lehnete? Já se přiznám, že si k učení raději lehám, ale to bohužel s přibývající únavou vede k tak časté frekvenci náhlých usnutí, že by se jeden až bál, že trpí narkolepsií. (Já vím, co si všichni říkáte - "To máš za to, že nepiješ kafe jako každý slušný medik, kluku jedna ušatá nafrněná!") Zákeřně náhlé přichází tyto stavy zejména, když už se učím večer (a to mám na mysli i třeba usedle znějící půl desátou). To má často tu poťouchlou dohru, že se vzbudím až ve dvě v noci a pak nastane situace, jež jsem s jistou dávkou pýchy pojmenoval Schrödingerův spánek - po takovém nočním probuzení mi špatné svědomí totiž nedá a ještě s vypětím všech sil dočtu tu rozečtenou kapitolu a pak jdu spát a jsou třeba tři hodiny v noci, zatímco ráno už před sedmou musím vstávat do školy a teď nastane to dilema - budu ráno vyspalý, protože čistě co do počtu hodin jsem toho naspal dost a nebo se budu cítit mizerně, protože jsem spánek rozdělil na dvě krátké poloviny a architektonika spánku a spánkové cykly tak vzaly za své. Kupodivu zde (alespoň u mě) skutečně platí ten Schrödingerův princip a jednou se vyspím dobře a po druhé úplně na houby.
Zkušenosti s učením (a schopnostmi vlastního mozku) prostě rok od roku a zkoušku od zkoušky narůstají. Jak procházím jednotlivými ročníky a připravuji se na další a další zkoušky, tak si často osvojím nějakou novou metodu, jinou třeba zase vypustím, protože už není aktuální (před fyziologií jsem si třeba hojně pouštěl záznamy přednášek, na patologii už ovšem žádné nebyly a navíc by jich bylo tolik, že by ani nebylo možné je nějak efektivně využít). Letos jsem se musel potýkat poprvé s blokovou výukou a místy mi dala opravdu dost zabrat tím množstvím zkoušek, jež se na nás neustále valilo a já jsem místy této obdobě sovětského "nas mnógo" poněkud podléhal. Zároveň jsem se ovšem nemohl jen tak sbalit domů na sever do Liberce, jak jsem býval během klasického zkouškového zvyklý, a tam se v klidu učit, ale musel jsem lišácky využívat ten zbytek času, co nám zbyl po pravidelném dopoledním vyučování. Dlouho mi házel klacky pod nohy můj pravidelný poobědový sopor, jenž mě pravidelně za cca 1-2 hodiny po jídle vždy ovládne. Co jsem jindy zvládal přestát kreslením obrázků nebo poslechem přednášek jsem tentokrát potřeboval nějak vyplnit poctivou prací s učebnicí. S hořkostí jsem ovšem zjistil, že v naší knihovně se usne jedna dvě (a možná bych už s tou narkolepsií měl opravdu vyhledat lékařskou pomoc "A nebo začít pít kávu jako každý slušný me..." PŠŠT) a jen občas člověka od spánku zachrání hlasitý telefonní hovor personálu... Když jsem tedy několikrát usnul vsedě v objetí s knihou, již se mi občas povedlo i dosti neromanticky poslintat, tak jsem si řekl, že to chce vymyslet nějakou alternativu...
V tu chvíli mě oslnil duch studentský a vybavil jsem si, že jsem vždy až nebývale produktivní, když se učím po cestě z Liberce na kolej. Jednoho dne jsem tedy vykonal takový pokus a po obědě jsem nasedl na metro a místo toho, abych vystoupil na Petřinách, jsem dojel až do Depa Hostivař (mimochodem člověk tam vyjede ven z dráhy do takové prosluněné přírody - to mě nikdy nepřestane fascinovat). Tam se metro otáčí a jede se zase zpátky do nemocnice. Celkově to dá asi hodinku a čtvrt, kdy se mohu klidně učit a šum okolo mi nedovolí, abych usnul. Celé učení se mi tak stane takovou road movie, kdy okolo mě lidi nastupují a vystupují, svačí, rokují a já jako pevný bod toho hemžení tam sedím zahloubán v učebnici (kupodivu takhle krátce po poledni ani nejezdí příliš lidí, a tak je míst víceméně vždycky dost). Docela by mě zajímalo, jestli si řidiči metra někdy všimli, že jim tam celé odpoledne Prahou pendluje nějaký pološílený medik...
Člověk se prostě nikdy nepřestane učit, jak se učit. Často si tak vzpomenu na svou přípravu na maturitu, která mi dnes přijde jako nějaký relikt z Doby kamenné v porovnání se současností (vždyť jsem tenkrát ani nepil kakao!). Podobným mementem, jež mám v hlavě je i ústní zkouška z kostí. Byla to první známka z anatomie a člověk měl tehdy dojem, že právě našel svůj Everest, jenž se ho pokusí zahubit už v zárodku jeho studia. Pamatuju si, jak jsme celý kruh sedávali na anatomáku a snažili se hledat všechny ty hrboly, hrbolky, drsnatiny, žlábky, otvory, chocholíky, krčky, plochy, hrany, výčnělky a okovec (v češtině mi to přijde takové hravější). Drtili jsme se to prostě dnem i nocí, protože tahle zkouška měla přece ukázat, jestli z nás budou ti opravdičtí doktoři! Člověk až nenáviděl víkend, kdy se s těmi kostmi nemohl osobně vidět... Já si ovšem vzpomněl, že na Welcome Dayi nám někdo říkal, že údajně se taková možnost (půjčit si kosti na doma) nabízí v Národní knihovně v Klementinu. Jednoho dne jsem se tam tedy vypravil...
Po chvilce bloudění po Starém městě jsem knihovnu našel a uvnitř se kousek od vchodu nalézaly orientační cedule. Na jedné z nich bylo napsáno Přírodovědné oddělení. Až jsem si zavískl, že to najdu tak snadno. Šel jsem tedy tam a po cestě jsem si už sumíroval, jaké kosti bych si tak na víkend rád vybral(počítal jsem, že mi půjčí tak asi tři). Došel jsem na přepážku a zeptal se paní:
"Dobrý den. Doslechl jsem s, že by bylo prosím možné vypůjčit si zde nějaké kosti."
"Počkejte... Jak jako kosti?"
"No, jako anatomické preparáty..."
"To tedy ne. Jediné kosti, co tady jsou, patří mě a ty vám nedám! Zkuste se ale zeptat na informacích."
Bylo mi hloupé neuposlechnout rady té ctihodné dámy, a tak jsem se na informacích vskutku zeptal.
"Dobrý den. Bylo mi řečeno, že je zde i možnost vypůjčit si určité přírodniny."
"Co si má člověk jako představit pod pojmem přírodniny."
"No, třeba kosti."
"O tom jsem tedy v životě neslyšela, ale zkuste se zeptat támhle na výpůjčkách."
Jelikož východ byl na opačnou stranu a slečna měla dobrý výhled na celou situaci, tak jsem nenašel odvahu drze odejít, ale rezignovaně jsem krokem zpráskaného psa vyrazil k další přepážce.
"Dobrý den. Asi na tom nebude příliš pravdy, ale někde jsem snad zaslechl, že je možnost si zde vypůjčit i nějaké preparáty, jako třeba kosti..."
"COŽE?! KOSTI?! TADY JE KNIHOVNA PROBOHA!!! TADY SI MŮŽETE PŮJČIT KNIHY, CÉDÉČKA, DÍVÍDÍČKA A MOŽNÁ, ALE JENOM MOŽNÁ, BY SE NAŠLY I NĚJAKÉ VHSKY. TO JE OVŠEM VŠECHNO!!! KDO VÁM TAKOVOU BLBOST SAKRA NAKUKAL!!!"
"Někde jsem to zaslechl, no. Tak já se moc omlouvám. Nashledanou."
Potom už jsem se jen zkroušeně odebral zpátky na kolej, kde na mě konejšivě čekal rozevřený Čihák...
Zdroj obrázku: https://filmgrab.files.wordpress.com/2010/10/22-library.png
