Medik obecný: Labyrint Motol
"V životě bych se neodvážil tvrdit, že znám všechna tajemství Bradavic," řekl Brumbál v knize Harry Potter a Ohnivý pohár. Podobně ani já si nemyslím, že bych někdy dosáhl onoho stupně nirvány, že bych se perfektně vyznal v nemocnici Motol a bezpečně věděl, kde je to které oddělení. Rozhodně tomu tak není dnes a troufám si tvrdit, že to nebude platit ani po případném ukončení šestého ročníku a nic by asi na tom nezměnila ani kariéra v naší nemocnici, protože FN Motol je opravdový labyrint a myslím si, že ani lékaři se v něm nevyznají do té míry, že by bezpečně pacientům poradili při hledání jakéhokoli oddělení - jak v dospělé, tak dětské části.
Sama za sebe mluví i čísla vztahující se k naší nemocnici: 4 vrátnice pro vjezdy automobilů, 12 podlaží v dětské části, 127 výtahů (proboha, kam je nacpali!), 2189 lůžek, 52 operačních sálů. To jsou neuvěřitelná čísla a dle mého si nezadají s některými rovněž těžko uvěřitelnými parametry vztahujícími se k lidskému tělu, jimiž nás tak rádi omračovali histologové a anatomové v prvním ročníku.
Jelikož jsem tak nabyl dojmu, že ve FN Motol se není možné nikdy dokonale vyznat, tak o to bolestnější je představa, kolik mě ještě čeká namáhavých bloudění v příštích letech. Kdykoli mi teď začíná nový blok, tak nedělní večer před zahájením trávím s mapou areálu, kde - tu více, tu méně zoufale - pátrám, kam se mám asi druhý den dostavit. Na Welcome day nám kdysi říkali, že jakmile se člověk trošku sžije se systémem pater a uzlů, tak už to nebude tak zlé. Nebudu zastírat, že opravdu dělám v průběhu let pokroky a letos jsem se třeba ani jednou při bloudění nerozplakal, ale i tak se čas od času najdou momenty, kdy mám při hledání požadované seminární místnosti víc štěstí než rozumu a jen shodou šťastných náhod se nakonec jako rozkodrcaná bárka doberu vysněného přístavu. Letní bojovku pak často připomínají situace, kdy rozvrh není zrovna přesný a/nebo konkrétní a kruh se na základě rozličných doporučení od starších spolužáků rozdrobí do několika skupinek, které se pak vzájemně nahání po celém areálu. Samostatnou kapitolu pak tvoří hledání místa konání zkoušky, které se nezřídka odehrávají jinde než výuka (jaká to poťouchlost!) a pak už se narůstající stres mísí s typickou předzkouškovou roztěkaností a tvoří smrtící koktejl.
Postupem času se ovšem člověk přeci jen trochu osměluje a snaží se nevolit jen tu nejméně riskantní cestu, co se bloudění týče, ale opatrně zkouší i různé zkratky a nábližky. Samozřejmostí je určitě cesta pod velkou posluchárnou do jídelny. Víte, ale že pokud vyrazíte z jídelny po oněch točitých schodech dolů, dostanete se na parkoviště pod nemocnicí a pokud půjdete dál stále rovně, tak skončíte až na Plzeňské? (touto cestou jsem dokonce mnohdy dorazil na vyučování v "Žížale" rychleji než moji spolužáci, co raději jeli autobusem). Další fascinující stezka je odspoda přes dětské hřiště, kdy člověk následně po schodišti vyleze až u výtahů v dětské části. Malebným místem, jež stojí za zmínku, je i miniparčík mezi infekčním oddělením a novou dětskou onkologií. Vždycky jsem měl až dětinskou radost, když mi informovanější spolužáci ukazovali tyto a další "tajné" chodby. Připadám si pak jako alchymista Scotta z pohádky Císařův pekař, když se s Rudolfem respektive pekařem Matějem proplétali Pražským hradem.
Třešničku navrch představuje to, že některé zkratky jsou pouze jednosměrné a na některých patrech jde procházet volně mezi uzly a jinde ne. Pokud se tak vrátím k úvodní analogii mezi Bradavicemi a FN Motol, tak by se určitě mnohdy hodil i nějaký ten Pobertův plánek, kde by všechna oddělení, patra, průchody, výtahy (127, já tomu stále nemůžu uvěřit) atd. byly krásně zanesené a člověk by měl tak záchranou síť pro případy nouze. Jelikož to na vznik Motolského Pobertova plánku v dohledné době nevypadá, tak budu muset čas od času zase zkousnout nějaké to bloudění, ale mám-li být upřímný, tak právě komplikovanost a rozlehlost naší nemocnice mě asi nikdy nepřestane překvapovat a fascinovat.
Ač je radění pacientům v tomhle bludišti věc vskutku ožehavá, tak za ty roky už přeci jen člověk nějaké sebevědomí nabyde, a tak má občas i pošetilou tendenci někomu nabídnout pomocnou ruku (kdo by to byl od medika čekal, že). Někdy mi to zpříjemní celý den, když někoho bloudějícího dostanu na správné místo. Jindy se se zlou potážu a to bude právě tento příklad:
Když jdu ze šatny na vyučování, tak vždy chodím přes prázdné -2. patro, kde člověk natrefí jen na techniky a uklízečky. Jaké bylo tedy moje překvapení, když jsem tu jednou narazil na stařičký pár márně mžourající na orientační ceduli. Tehdy mi to nedalo o otázal jsem se:
"Dobrý den, mohu vám nějak pomoci?"
Stařeček se ujal slova: "Dobrý den. My bychom sem měli jít na odběr krve."
To se mi nějak nezdálo: "To je zvláštní a nemáte sebou nějaký papír, na jaké oddělení máte přesně jít?"
"Ano. Na neurologii. Uzel D. Minus druhé patro." Hrdě mi ukáže papír s informacemi.
Kouknu se tedy do textu: "Už to vidím! Tady je na každém řádku pomlčka, takže to není mínus druhé patro ale jenom druhé patro."
Stařeček zakroutil hlavou: "Ne, ne, ne. My máme jít na mínus druhé patro."
"Oni vám to tam špatně napsali. Každý řádek vám začíná pomlčkou, takže jí máte i tady, a proto to vypadá jako minus 2. patro, ale není tomu tak."
"Kdepak, my máme jít na mínus druhé patro. Máme to tam napsané."
Odvratili se tedy ode mě, protože jsem byl očividně neschopný a raději si odchytli okolojdoucího sanitáře a toho se zeptali. Ten jim řekl to samé co já.
Stařeček se tedy otočil na stařenku: "No jo, Maruš. Blbě to tam napsali. Musíme do druhého patra."
Já jsem rychle nasadil milou masku na svůj "TO SI SNAD ZE MĚ DĚLÁŠ P..." výraz a stařenka se na mě zase podívala pohledem "Vy ho aspoň nemáte doma."
Nastoupili jsme společně do výtahu a ve 2. patře jsem vykouknul a ukázal k sesterně: "Tady jsou sestřičky a ty už vás navedou."
Stařeček se dotčeně ohradil: "My to tady náhodou moc dobře známe."
Někdy je holt moudřejší to s aktivitou a dobrodějstvím nepřehánět...
Ondřej Lukáč
Zdroj obrázku: http://4.bp.blogspot.com/-UNGaVjlbEEo/UeR4fEdPtKI/AAAAAAAAGsw/pe7NE0w215...
