Medik obecný: Když jde medik k doktorovi
Když jde medik k doktorovi
Už mnohokrát jsem slyšel, že to musím mít jako medik dobrý, když jdu k doktorovi. Občas to zní, jako by zdravotnictví respektive lékařská profese byla jakási forma spolku typu Zednářů či Iluminátů, kde se členové navzájem poznávají a dopřávají si různé výhody. Obzvláště to pak slyším v souvislosti s lékaři pracujícími ve FN Motol - to už jsem dokonce i od své praktické doktorky slyšel, že tam určitě nemusím čekat v čekárně nebo se zdržovat objednáváním, ale stačí říct "já jsem místní medik" a všechny dveře se jako zázrakem otevřou.
Musím se přiznat, že osobně se nerad u lékaře chlubím, že studuji medicínu. Jednak mi to přijde, jako bych podvědomě skutečně žádal o určitý nadstandard, jenž předpokládá mé laické okolí, druhak mám takový nevysvětlitelný pocit, že mě dotyčný lékař začne zkoušet a dotazovat se na různé věci spojené s mojí chorobou. "Jak to, že tohle nevíte? To už byste v tomhle ročníku měl sakra vědět." Tahle noční můra se mi nakonec jednou skutečně přihodila, takže moje nechuť přiznávat, co studuju, dostala aspoň lehké opodstatnění (ovšem v rámci sociálně pracovní anamnézy je to většinou neodvratné). Dalším faktorem je to, že lékaři jsou samozřejmě obeznámeni se syndromem medika neboli medicalstudentitis, kdy dotyčný trpí zrovna chorobou, o které si právě přečetl v učebnici, a tak berou některé příznaky s určitou rezervou, což - upřímně - je mnohdy naprosto opodstatněné.
Můžete vidět, že v tomhle opravdu chodit neumím, ale jsou i opačné případy... Jedna moje spolužačka je naopak mistryní v komunikaci s lékaři. Z kabelky jí vždy vyčnívá růžek nějaké té učebnice a v čekárně ji pak neváhá vytasit a s hrdostí listovat, protože ona studuje medicínu, miluje své studium a je pro ni čest patřit do lékařského cechu. Lékaři jsou k ní milí a pozorní. Nikdy jsem nic podobného nezkoušel, ale mám dojem, že by to asi připomínalo scénky z amerických sitcomů, kdy se nějaké neohrabané jojo pokouší napodobit svého oslnivého kolegu a končí sérií to trapných omylů, přeřeků a velmi dlouhým tichem.
A propos... lékaři samotní. Jak už jsem v průběhu svého studia navštívil řadu lékařů, ať už na pravidelné kontroly, např. u oční, či jednorázové záležitosti, tak jsem poznal mnoho různých reakcí na to, co studuji.
Některým se rozšíří zorničky a pronesou: "Proboha, člověče, co vás to napadlo. Vždyť si zničíte život. Měl byste si ještě rychle rozmyslet a zvolit si nějaký jiný obor." Dosud jsem úplně nepřišel na adekvátní odpověď. Z podobného ranku jsou i výzvy, abych se okamžitě začal učit německy. Jiní se naopak zaradují a začnou se vyptávat na fakultu, kdo nás učí, jaké mě čekají zkoušky apod. Nemusím se dlouze rozepisovat o tom, že je to příjemné zpestření návštěvy lékaře. Někdy přijdou i otázky, čím bych se chtěl zabývat. (popravdě přemýšlením o odpovědi strávím vždy značnou část doby, co sedím v čekárně) Nejlepší rozhovor na téma Jsem medik se mi však přihodil při setkání s jedním zdravotním bratrem ve FN Motol, který mě ošetřoval:
"A co vy děláte?"
"Studuji."
"A kde?"
"Tady." (a ukázal jsem lehce laterálně směrem, kde jsem odhadoval velkou posluchárnu)
"Kde jako tady?"
"No medicínu, tady na 2. lékařské."
"Jo tak! No, tak to musíte už vědět víc, než tady starej."
"To rozhodně ne, vždyť mám za sebou prvák. To jsem se tak naučil, kde je noha."
"COŽE?! VY JSTE NEVĚDĚL, KDE JE NOHA!!!"
"To víte, já jsem chodil na gympl v Liberci."
"Jo, aha v Liberci - no tak to je jasný."
"Ale aspoň tam máme ten aquapark, abyste vy Pražáci měli, kam jezdit."
"Náhodou... My máme v Praze taky pěkné parky, třeba Stromovku."
Dodnes nevím, jak moc to dotyčný myslel vážně, ale ruce měl zlaté.
Zdroj obrázku: http://news-entertainment.net/wp-content/uploads/2015/05/wpid-simpsonsvo...
