Medik obecný: Jak žijí medici zdravě

"Dobrý den. Co si budete přát?"

"Dobrý den. Já bych vás poprosil o paracetamol,něco na bolení v krku a kapky na kašel."

"Vy jste nachlazený?"

"Ne, ale příští týden mi začíná škola a tohle je můj přecházecí balíček."

"Tak to jsem snad ani nemusela vědět..."

Takovou scénku jsem sehrál letos na konci září v jedné pražské lékárně. Ano, když jsem nachlazený, tak se prostě nadopuju a do té školy jdu. Jednak bývají často problémy s absencemi (představa, že bych si v blokové výuce mohl dovolit něco jen tak doma vyležet, je skutečně sci-fi) a druhak občas se skutečně na programu objeví nějaká přednáška, o kterou bych nerad přišel, protože v učebnicích dané téma moc dobře popsané není. Ano, jsem si vědom, že přecházet nemoc je hazard, ale je to prostě tak.

Na tomto místě mě vždycky dojímá, jak si někteří lidé myslí, že medik žije ukázkově zdravě a pečlivě dodržuje všechny proklamované zásady - stejně jako každý popelář má pečlivě vytříděný odpad, každý učitel má poslušné děti a každé dítě z jihovýchodní Asie nosí značkové tenisky... Když se někdy doma dopustím nějakého toho hříšku, tak si stejně od bráchy vyslechnu: "Štěpánku, Štěpánku, co vás to v té škole učí?"  A propos - lékaři nám tedy povětšinou vzorem rozhodně nebývají... Když je v motolské jídelně gigantická fronta pomalu až k výlezu z metra, tak si můžete být jisti, že na čekankový salát to rozhodně není - většinou se jedná o smaženou kotletu nebo hamburger. Podobně na mnoha místech areálu se v libovolnou dobu dá nalézt mnoho osob v bílém kouřících jak o zlaté vidle.

V minulosti už jsem zde zmiňoval, že nepiji kávu, nepiji alkohol a nekouřím. Někoho by tak mohlo napadnout, že právě já jsem tím Mirkem Dušínem, jehož nezasvěcení v medicích a lékařích očekávají. To však bohužel není pravda, i já mám svou temnou stránku...  je jí sladké, to je prostě moje slabina, moje Achillova pata. Bez sladké snídaně na dohled bych snad ani nevstal z postele. Když jsme si na biochemii zkoušeli vyšetření OGTT a pili jsme za tím účelem roztok glukózy, tak většině se z toho křivila ústa a Mgr. Chmátalová nás poučila, že řada pacientů s z toho i pozvrací. A já si přitom lebedil, jaký skvělý životabudič jsem to po ránu dostal!

Opravdovým gastronomickým fenoménem pro mě však v motolském areálu zůstávají maxivěnečky nebo spíše MAXIVĚNEČKY z lahůdkářství naproti květinářství. Já mám tedy velice rád i prosté věnečky, ale MAXIVĚNEČKY to je úplně jiná liga! Velké natolik, že průměrný větrník vedle nich vypadá jak neduživá jednohubka z mateřské školky a krém z nich prýští na všechny strany, že se vám snad zvýší hladina krevního cukru už jenom, když je vezmete do ruky. Je to prostě paráda a jednou za semestr se jedním odměním. Má to ovšem tu nevýhodu, že při běžné konzumaci máte po dvou nanosekundách krém na celém obličeji a to není zrovna stav, ve kterém bych rád potkal třeba některého ze slovutných profesorů. Vždy se tedy s koupeným MAXIVĚNEČKEM pokorně odplížím někam na kraj areálu, abych si ho tam mohl o samotě vychutnat oproštěn od vyčítavých očí kolemjdoucích a maminek zakrývacích oči svým ratolestem. To jsem ovšem zatím vůbec nezmínil, co vám to udělá s glykemií. Když jsem si MAXIVĚNEČEK dával poprvé, tak jsem vůbec neměl ponětí, co mě čeká, a nic netuše vyrazil na přednášku. Brzy ovšem měl začít MAXIVĚNEČKOVÝ rauš... Nejdříve mi stoupla glykemie a já měl pocit nekonečné energie a obří síly. Jenže přednáška už začala a já tak nemohl volně poletovat jako kolibřík po posluchárně. Čekal jsem, kdy to přejde a pak nastala fáze dvě, kdy to začalo tělo kompenzovat, hyperglykemie opadla a já jsem usnul.

Na přednášce z infekční patologie má pan profesor Zámečník několik stránek věnovaných stafylokokovým infekcím a u enterotoxikózy je výslovně zmíněn i věneček. Proč zrovna věneček? Usoudil jsem, že pan profesor je asi jejich milovník stejně jako já a po zkoušce z patologie jsem se rozhodl si v tom udělat jasno:

"Pane profesore, mohl bych se ještě na něco prosím zeptat."

"Jistě, ale rychle prosím." (pronesl pan profesor čekaje nějaký zvídavý vědecký dotaz)

"Nemohl jsem si nevšimnout, že jste na jedné z přednášek zmínil i věnečky. Měl jste někdy MAXIVĚNEČKY z místního lahůdkářství?"

"No... to jsem tedy rozhodně neměl."

"Ty musíte zkusit - jsou prostě fantastické!"

Ondřej Lukáč

obrázek: http://il9.picdn.net/shutterstock/videos/6190046/thumb/1.jpg