Medik obecný: Interna vs. chirurgie
Nedávno mě volala kolegyně chirurgického oboru:
"Pane doktore, pane doktore, přijďte sem co nejrychleji! Mám tady pacienta v bezvědomí!"
Jako jediného upřesnění se mi dostalo: "Je to určitě porucha vědomí neurologické příčiny."
Při vyšetření mě upoutala bledost tváře a pocení.
"Jakou má glykémii?" zjišťoval jsem.
"No, to nevíme."
Glukometrem změřeno 1,2 mmol/l.
Touto historkou začíná kniha Diagnostika poruch vědomí v klinické praxi od pana docenta Aleše Bartoše ze 3. lékařské fakulty. Za tu relativně krátkou dobu studia jsem už slyšel spoustu podobných příběhů o chirurzích respektive na téma spolupráce s chirurgy. Jak už jsem tu dříve psal, pocházím z nelékařské rodiny, a tak jsem neměl dříve ani ponětí, že nějaké takové třenice nebo vtípky existují. Kdo měl před jménem MUDr. byl u mě prostě pan Doktor a každý pan Doktor je přece převelice chytrý a moudrý, rozumí lidskému tělu a všem jeho procesům, a všichni páni Doktoři jsou kolegové a přátelé a tahají za stejný provaz (viz titulní obrázek). To mi přišlo naprosto jasné a nikdy mě nenapadlo o tom pochybovat...
Před přijímacími zkouškami jsem navštěvoval přípravný kurz, kde nás mimo jiné učil i jeden absolvent naší fakulty, jenž už v té době pracoval jako plastický chirurg. Byl to velmi vtipný člověk a občas pouštěl do éteru historky, jak onehdá na oddělení něco popletli a vždy to pak zakončil slovy: "O nás chirurzích se říká, že jsme hloupí, ale to není pravda - jsme jen trochu jednodušší." Samozřejmě, že jsem se zasmál, ale v jádru jsem stále nevěřil, že by to mohlo být tak úplně pravda a spíš jsem to bral za velkou nadsázku. Ostatně tento člověk mě opravdu velmi ovlivnil a díky němu jsem nakonec skončil na 2. lékařské, což mi v tuto chvíli přijde až trochu ironické, neboť se nyní považuji za internistu tělem i duší. Ovšem pokud tu svou studentskou kárku dotlačím nakonec úspěšně do cíle, tak mu určitě napíšu a ještě jednou poděkuju...
Skutečnou exkurzi do rivality mezi internisty a chirurgy mi zprostředkoval až můj oblíbený seriál Scrubs, jenž jsem shlédnul ve druhém ročníku, kde právě všemožné vtípky na chirurgy a jejich spory s internisty představují vděčný zdroj humoru (a tanečních čísel). Z toho vlastně plyne, že tato záležitost se netýká jen naší zemičky, ale jde o fenomén vskutku mezinárodní. O tom jsem se posléze přesvědčil i osobně, když jsem měl jednou shodou okolností možnost mluvit s polskou doktorkou - internistkou a v průběhu rozhovoru jsem jí zeptal na toto téma a přitakala, že i u nich mají takové vtípky a hned se s jedním vytasila: "Jak něco schováte před svým internistou? Zastrčíte si to do zadku. Jak něco schováte před svým chirurgem? Založíte to do chorobopisu."
Po takové masáži z mnoha stran jsem samozřejmě byl zvědavý na náš první chirurgický blok a trochu jsem čekal, že se hned na úvod pokusí s touto problematikou nějak vypořádat. Něco ve stylu: "O chirurzích panuje řada omylů a mýtů, ale v tomto bloku se vám pokusíme nastínit problematiku našima očima." Na toto však nedošlo (což mě trochu zklamalo), ale jinak mohu říct, že pokud budu mluvit čistě za sebe a za ty dva týdny, které na chirurgii strávil náš kruh, tak to byl vskutku vydařený blok. Výuka byla velmi povedená (musím vyzdvihnout zejména MUDr. Kociána, MUDr. Schwarze a MUDr. East, jež si ostatně vysloužila umístění i v posledním ročníku ankety o Učiteli roku) a hodně jsem se toho dozvěděl. Došlo i na pověstný nácvik chirurgického šití a v neposlední řadě se musím přiznat, že k mé spokojenosti přispěl i pravidelný začátek výuky v 8.30. Jeden by si myslel, že ta půlhodinka už člověka nevyškubne, ale přijde setsakra k duhu! Tolik tedy k mým dosavadním zážitkům z chirurgie. Uvidíme, co přinese letní praxe a šestý ročník...
Ondřej Lukáč
Bartoš, Aleš a kol. Diagnostika poruch vědomí v klinické praxi. Vyd. 1. V Praze: Karolinum, 2004. 238 s. ISBN 80-246-0921-5.
Zdroj obrázku: https://im.stream.cz/episode/52b05cfcb6b38bd4798f0000/1200/630