Manifest smutného studenta: jak zlepšit čtvrťák - repost

Jaký je vlastně čtvrťák na 2. LF? V představách dokonalý! Chodíme po nemocnici v pláštích, potkáváme různé pacienty a snažíme se zjistit, co jim vlastně je. V realitě… v realitě je to trochu složitější.

Všechno začalo tím, že sličná slečna Andrea Šustrová napsala svůj článek o jejím čtvrťáku (odkaz zde). Kdybych ho měl shrnout, říkal zhruba toto: „Čtvrťák je strašnej. Máme tu milion předmětů, ze kterých se máme naučit milión věcí, takže nakonec neumíme vůbec nic. A jestli jste si mysleli, že je čtvrťák o praxi, tak jste se šeredně pletli. Protože na vás nikdo nemá čas, a tak vy časem nemáte už ani tu chuť.“

Článek mi ve skutečnosti hodně pomohl: na čtvrťák jsem se přestal těšit, začal jsem se ho spíš bát, a tak se stalo, že nakonec vlastně až tak ukrutně příšerný není. Doporučuju vám podobný postup, zklamání pak bude malé nebo dokonce žádné. Je ale na místě se ptát: nebylo by lepší, kdybychom se místo malého zklamání radovali ze skvělého ročníku plného praxe a nových znalostí?

Od začátku roku jsem se snažil na každý předmět dívat tak trochu zdálky a přemýšlel jsem, co by se na něm dalo zlepšit. Čím víc jsem se ale dostával ke konkrétním problémům, tím víc jsem přestával být schopný identifikovat samotného viníka – jestli je to přednášející, klinika, fakulta, univerzita anebo systém vzdělávání. Anebo samozřejmě já sám – vždyť student by měl být aktivní součástí výuky, opravdovým kolegou vyučujícího.

Pokusím se stručně vypsat, jaký mají jednotlivá kolečka toho obřího molocha zvaného lékařská fakulta vliv na průběh čtvrtého ročníku. Detailně by se o tom totiž dalo mluvit hodiny.

Přednášející – ten je určitě jedním z hlavních bodů celé výuky, protože i sebenudnější předmět dokáže kvalitní přednášející oživit tak, že nikdo ani nedutá, všichni jenom zírají s hvězdičkami v očích jak malé děti o Vánocích. Samozřejmě to ale funguje i obráceně.

Klinika je dalším faktorem, který se na kvalitě výuky podílí nemalou měrou. Připravuje totiž samotnou osnovu daného bloku, rozhoduje, která témata jsou pro nás podstatná a zajímavá a jaký podíl bude věnován praxi a jaký teorii.

Fakultu a univerzitu shrnu dohromady, protože o jejich podílu nemám až takový přehled, jsem ale přesvědčený, že zas tak velký nebude. Rozhodují sice o tom, jakou hodinovou a finanční dotaci ten který předmět dostane a tím vlastně určují, jaký obor je pro nás v uvozovkách důležitější, na druhou stranu se ne nadarmo říká, že i s malým kašpárkem se dá zahrát velké divadlo. I když totiž budete mít na svůj krásný obor jenom jeden jediný týden, pořád ho můžete studentům předat tak, že je bude bavit a mnohé si z něj odnesou.

A nakonec je tu samotný systém všeobecného lékařství, kterému se alibisticky vyhnu, protože mi přijde, že se jedná spíš o víru v to, jestli se máme opravdu učit úplně všechno, když z toho nakonec budeme dělat jenom setinu, anebo jestli by nebylo lepší se už po třeťáku uvrtat jenom do nějakého bloku oborů, kterým by se potom ovšem věnovalo tím víc času (trochu jako to mají zubaři). Myslím si, že co člověk, to názor, a tak to radši nechám stranou a budu vycházet z toho, že to tak být musí.

A teď tedy ten velkolepý závěr, jak věci zlepšit, a to pozor, aniž by se vlastně cokoliv muselo nějak dramaticky měnit: kazuistiky! Spoustu kazuistik! Kazuistiky pro všechny!

Ehm, pardon, nechal jsem se trochu unést. Celou situaci nejlépe popíšu na výuce MUDr. Michalové z nukleární medicíny. Paní doktorka, ač působila velice živě a byla milá a ochotná, četla prezentace. Nevím, jak to vnímají ostatní, ale pro mě je to snad to nejhorší, co může vyučující udělat. Je sice pravda, že paní doktorka doplňovala přečtené informace o další zkušenosti a poznatky, ale stejně: nějak jsem to nezvládl a přestal dávat pozor.

Byl jsem už dávno přesvědčen, že to bude další přednáška, ze které si neodnesu vůbec nic, když v tom se stalo něco nečekaného: paní doktorka nám každému rozdala dvě kazuistiky (pro nižší ročníky: kazuistika je představení jednoho pacienta s popsáním jeho problémů a provedených vyšetření, na studentech pak je navrhnout pravděpodobnou diagnózu a příp. i řešení) a my měli za úkol je po pročtení v krátkosti popsat.

Jak jsem se najednou začal snažit, abych nebyl před ostatními za pitomce! Zjistil jsem si, jaké jsou vlastně možné závěry, podle čeho je poznám, proč je tohle správně a tamto špatně, no prostě jsem se toho v rychlosti dozvěděl hrozně moc. A pak, když se paní doktorka ptala na naše závěry, odpověděl jsem správně! Jak snadno se mi pak na tohle téma učilo na zkoušku, vždyť já už to fakticky uměl!

Proč výuka nevypadá takhle? Zeptám se obecněji: proč nás vyučující učí to, co si sami můžeme přečíst v knížkách, zpracovaných otázkách nebo najít na internetu, a nedají nám radši zkušenosti, které jinde neseženeme? Pěkně to říkal pan profesor Zámečník: Příběhy! Dávám vám příběhy! A dělal to kurňa dobře! Jsou to totiž právě příběhy (obecněji konkrétní příklady), které nám z teoretického suchého popisku choroby udělají živou vzpomínku, kterou si zapamatujeme o tolik snáz. A jsou to právě příběhy, které v knížkách ani vypracovaných otázkách nenajdeme. (na internetu je asi najdeme, ale já bych jim radši nevěřil)

To je tedy můj návrh, jak by mohl čtvrťák vypadat a fungovat zároveň. Vycházel jsem při tom z toho, že není v silách lékařů nás vláčet po nemocnici a ukazovat nám jednoho pacienta za druhým (protože pokud to by šlo, měla by výuka samozřejmě vypadat právě tak). Ale copak by bylo nemožné zkrátit výuku s tím, že poslední hodinu každého dne budeme řešit kazuistiky?

Toť můj názor, jak pohnout čtvrťákem (a obávám se, že i páťákem) k lepšímu. Dál budu přemýšlet, jak by se daly věci zlepšit, ale teď by mě zajímaly názory ostatních studentů, jak to vidí oni. Jestli jim výuka přijde stejně neefektivní jako mně, a pokud ano, jestli by pro ně byly kazuistiky funkčním řešením. Nebo aspoň prvním krůčkem k rozumnějším zítřkům.

Pavel Tatíček

http://www.mcenerylawgroup.com/wp-content/uploads/2014/09/medical-malpra...