Zážitkový kurz první pomoci

Rád bych se s Vámi podělil o neobyčejný zážitek. Tento víkend, neboli 20. - 22. 4. jsem se zúčastnil akce, kterou nešlo nazvat příhodněji než Zážitkový kurz první pomoci. I když to bylo všechno jenom jako, zažili jsme zachraňování lidských životů, vlastních i cizích. Co jsme přesně zažili? Na každého to pochopitelně působilo jinak, ale všem se nám to dostalo pod kůži. Takže si to vezměme popořadě. V pátek po příjezdu panovalo nadšení a chuť vrhnout se na první bod programu, vyprávění o tom, jak vlastně funguje záchranka. Prožili jsme hlubokou úctu k dispečerkám a dispečerům, kteří se na záchraně životů podílejí stejnou mírou, jako záchranáři a lékaři. Když jde totiž do tuhého, jsou v tom celou dobu s vámi, radí vám, uklidňují vás a chválí vás. Když čekáte na záchranku, jako by se zastavil čas a být v tom sám by se nedalo vydržet. Kromě pocitů jsme si odnesli cenné rady jak efektivně komunikovat a spolupracovat s dispečinkem, jinými slovy stát se jejich očima, ušima a rukama a je nechat být mozkem. Potom jsme zažili volnou zábavu ve stylu záchranářů a áristů, kde pochopitelně nemohlo chybět procítěné až sentimentální zpívání písničky Můj čas ze seriálu Sanitka.

V sobotu ráno jsme zažili únavu, která nás od té chvíle provázela celým kurzem a postupně se s námi čím dál tím víc sbližovala. I přes únavu jsme se s chutí pustili do minimodelovek. Byly to takové kratší scénky a nácviky, při kterých jsme si zopakovali základní postupy. Při tom jsme zažili momenty, kdy jsme si říkali: Jasně, Jasně, to známe. To jsme ale ješte nevěděli, že uvidíme celou řadu vychytávek, kterými si usnadníme práci a zajisítme si její efektivitu. Odpoledne přišly první tři z celkem osmi modelových situací. Rozdělili jsme se do skupinek po třech a střídali se v zachraňování a figurování. Vzhledem k tomu, že většina modelovek byla až v neděli, zážitky z nich rozvedu později. Večer se nesl ve znamení workshopů odborné první pomoci. Na výběr jich bylo víc a tak se bohužel nešlo zúčastnit všech, zmíním tudíž zážitky jenom z těch, na kterým jsem osobně byl. Na workshopu imobilizace a polohování šlo hlavně o týmovou práci a vžití se do situace toho, s kým je manipulováno. Hlavní myšlenkou, kterou jsme si z tohoto workshopu odnesli bylo asi to, že při dobré komunikaci a zachování klidné hlavy se dají i složité manévry provést vlastně celkem jednoduše. Při zajišťování dýchacích cest jsme na sebe byli hrdí. Řadě z nás se totiž podařilo zaintubovat model do trachey hned na první pokus, a to se u některých z nás jednalo o první pokus v životě. Samozřejmě došlo i na ostatní způsoby zajištění dýchacích cest. Nejvíc mě zaujalo, když jsme si ukazovali, jak se používá ambuvak u kojenců. Kdo máte rádi miniaturní věci, jistě byste to ocenili. Při odborné resuscitaci jsme na vlastní kůži poznali, jak těžké je myslet při tom na cokoliv jiného. Postup samotné resuscitace byl sice lehce složitější, ale zvládli se jím prokousat i ti, kdo ho poprvé četli v autobuse. Když ale došlo na zjišťování reversibilních příčin zástavy, kouřilo se z uší i ostříleným páťákům a šesťákům. Poté jsme si zopakovali, jak se baví profesionálové.

Neděle byla zážitky skutečně nabitá. Jak už jsem psal výše, bylo to sice jenom jako, ale při několikáté realistické modelovce na vás ty emoce prostě dolehnou. Navíc jsme se, abychom nepokazili překvapení, nesměli o modelovkách bavit, až dokud je neměli všichni za sebou. Zážitky jsme si tudíž procházeli sami v hlavě a často se k nim znovu vynořily emoce, které jsme při nich pociťovali, a někdy i takové emoce, které jsme při samotné situaci příliš nevnímali. Naše únava a vyčerpání tak začaly nabývat nového rozměru. Tím jsme se ale nenechali zviklat, přijeli jsme si pro zážitky a dostalo se nám jich v hojné míře. Těžko říct, jsetli byly intenzivnější ty v rolích zachránců, zachraňovaných, nebo přihlížejících blízkých. Zažili jsme totiž bezmoc, když netušíte, co s člověkem je. V takový moment vás začne přepadat panika a rezignace, ale musíte je nějak překonat. Zažili jsme taky úplnou odkázanost na zachránce, kdy se musíte plně spoléhat na někoho, koho vlastně neznáte. Taky jsme si vyzkoušeli, že čekání na záchranku se pro blízkého resuscitovaného zdá jako věčnost. Na druhou stranu jsme zažili řadu pozitivních pocitů. Měli jsme radost z toho, že miminko, které nedýchalo, začalo zase brečet. Poznali jsme i to, jak důležité je ujištení, že je pro naše blízké děláno maximum a taky vědomí, že v tom nejsme sami, když je nám opravdu zle. Po skončení modelovek a úklidu jsme měli možnost naplno prožít emoci, se kterou jsme odjížděli domů – vděčnost.

Chtěl bych teď za všechny účastníky kurzu znovu poděkovat Gabče Holubové za to, že díky její iniciativě celá akce mohla vůbec vznikonout, také jejím rodičům, kteří akci finančně podpořili. Dík patří dále našemu panu děkanovi, prof. Komárkovi za to, že akci vzal pod fakultní křídla. V neposlední řadě patří dalším organizátorům, zejména Danu Kysilkovi a Mírovi Keselicovi a Tereze Dočekalové, kteří zvládli navzdory překážkám zajistit průběh modelovek a taky našim simulantům z KARIM FN Motol, protože celý kurz byl vlastně o realistickém simulování, aneb jak praví jedno moudré tričko: „Simulo, ergo sum.“ Samozřejmě nesmím opomenout ani ochotné studenty ze STEMII a také organizátory ze ZZS hlavního města Prahy. Ještě jednou díky Vám všem za skvělý zážitek!

autor: Timotej Mareš
foto: Jan Fluger