A zase ty Dobronice!

Nejprve dovolte vyjasnit pár drobností…

Ano, zdravotník je opravdu po celou dobu své služby střízlivý.

Ne, nejedeme na kokainu, prostě ten týden nespíme.

Ano, semtam někdo z nás najde ve své posteli kajak.

Ne, Miláček není vysvěcený kněz.

Ano, Richard hrál v půl šesté ráno na trombon na celý kemp Mravenčí ukolébavku.

Ne, ty trička, co mají organizátoři, neprodáváme.

Ano, pokousal mě prvák ze Slovenska. Ano, vím, že na Slovensku stále řádí vzteklina.

Dobronice jsou divukrásné. To tedy! Letos jsem měl již počtvrté, pokud se nepletu, tu čest, jet do Dobronic jako organizátor. Každý rok přemluvíme pár prváků, aby napsali článek o Dobronicích ze svého pohledu, ale nikdy se nenapsal článek z pohledu našeho. Tak jsem se rozhodl to napravit (pozn. red. nerozhodl… donutili jsme ho).

Za Dobronicemi je neuvěřitelné množství práce. Od zajištění ubytování, stravy, letáčků, přednášek, programu, her, bojovek… Díkybohu jsem nikdy nebyl předseda Motoláku, který zajišťuje 99 % z výše zmíněného. Všechna čest, Viktore! Na nás ostatních jsou jen drobnosti, které zpravidla znamenají přijít na organizační schůzku v předvečer odjezdu, zopakovat si PP, a hlavně – dopravit se do Dobronic dřív, než tam přijedou prváci (což se nám poslední roky úspěšně nedaří).

Přeskočme tedy organizační schůzku, zastávku u Letní herecké školy (viz foto) v nějaké vesnici u Tábora a zničení tamního trávníku koly Miláčkova auta, založení obce Dolní Mokrá a nákup pytle párků (všechno to jsou skvělé historky, rád je zájemcům odvyprávím u Vojáka za drobný úplatek), a pojďme už do Dobronic.

Už nám přijíždějí, natěšení a vystrašení prváci, kteří neví, co je čeká. Některé obličeje jsou mi povědomé ze zápisu. No, děti, těšte se.

Začínáme zlehka, obídek, trocha sportu, přednášky o organizaci tělocviku a předsedova přednáška z první pomoci, poháněná tramínem. V přednášce mám své higlights – jednak v rámci důrazu na vlastní bezpečnost při poskytování PP odvyprávím příběh, který se stal u nás v obci, kdy se několik mužů utopilo v septiku (někdo mi napsal do ankety, že ten příběh je strašně morbidní… realita je morbidní, smiř se s tím!) a poté sloužím jako podstavec pro předsedu při předvádění KPR. Myslím, že za ty roky jsem tyto dvě činnosti vypiloval do posledního detailu.

Přeskakuji party, probdělou noc, příjezd policie, snídani, sport, Extreme rush, tance proděkanů na parties a spoustu dalšího a dostávám se k tomu, co mě na Dobronicích opravdu baví – kruhová výuka první pomoci. Už předem se rozdělujeme, kdo z nás půjde učit který kruh (zpravidla podle toho, jaký kruh jsme sami). Sami se tak trochu pasujeme do „patronů“ těchto kruhů, mnozí z nás je provází nejen Dobronicemi, ale i prvákem, nezřídka i dalšími ročníky. Jsme těmi pelikány na fakultním logu, kteří pod křídly mají svá mláďátka a snaží se, aby z nich vyrostlo to nejlepší možné. Ale k tomu patří i druhá věc – že mnohem lépe poznáte ty, kteří ve vámi „opatrovaném“ kruhu jsou. A zjistíte, že každý z těch lidí je něčím nesmírně zajímavý! Ať už je to člověk hrající asi na deset hudebních nástrojů (do Dobronic si dokonce přivezl okarínu!), člověk zpívající u táboráku svoje vlastní písničky, anebo třeba loni – mladík, jehož křeček zemřel zavalený xylofonem. A vy vidíte, jak tito skvělí jednotlivci tvoří dohromady dokonalý kruh.

No, tak tu sentimentální chvilku máme za sebou. Další věc, která mě nesmírně baví, je pozorovat prváky, když se ráno, po opravdu vydařené noci, táhnou krásně bledozelení, škubavými pohyby na snídani. Ještě větší grády tomu dodávám svým vyzváněním na kovadlinu. Když už jsme u těch hlasitých zvuků – možná jste si letos povšimli, že jsem se při každé příležitosti snažil pískat na prsty. Dobře, přiznávám, nejde mi to, ale to se zmákne. Říkal jsem si již dlouho, že se chci naučit pískat na prsty, a letos jsem si našel i učitelku – dr. Květu Skálovou, jejíž hvizd je myslím slyšet i v Bechyni. Takže za pár měsíců to třeba vypiluju tak, že moje pískání bude slyšet dál než na deset metrů.

A pak ujasnění ještě jedné věci. Možná jste si všimli, že se občas někteří z nás chovají v Dobronicích divně – třeba ve spodním prádle pod střechou jídelny zpívají hymnu, chodí s petkami piva přidělanými k rukám, začnou vám vykat, mluví ve verších a podobně. Někteří z nás pamatují ještě i to, jak se prof. Trka šel jednoho rána před zraky celého turnusu ráno vykoupat do řeky. Odpověď je jednoduchá, hrajeme v Dobronicích hry. Nemůžu vám prozradit jaké, ačkoliv čepicíííííí možná znáte. Ale až letos jsem si uvědomil, že v žádné naší hře nejde o to vyhrát, ale neprohrát. My prostě ani nemáme výhry, máme jen tresty za prohru. Možná to o něčem vypovídá…

Zkrátka a dobře, jsem opravdu rád, že mohu z vlastní zkušenosti potvrdit, že na dvojku chodí opravdu výběr nejlepších, a to nejen co se týká vědomostí, ale hlavně osobnosti. Lidé se smyslem pro humor, nadáním pro hudbu, sport, umění, lidé s neuvěřitelným rozhledem a životními příběhy. Díky za ty možnosti být v Dobronicích a poznávat naše nové prváky i jinak, než jen na chodbách s jízlivým pošklebkem: „však on vás ten smích a elán jednou přejde!“

A jak jste si Dobronice užili vy? Napište nám do komentářů!