Týden čtení v Motole

Devět různých oddělení, přes padesát studentů, nespočet usměvavých dětí – to byl letošní Týden čtení. Potěšit a rozesmát děti, které musí trávit své dny v nemocniční posteli, je mnohem jednodušší, než by si většina z nás myslela. Stačí vzít obrázkovou knížku a začíst se do příběhu, občas změnit hlas pro lepší prožitek, občas vykřiknout, zašeptat, odmlčet se... Pohádkové postavy ožívají v zářících dětských očích jako na filmovém plátně. Princezny dostávají sladké polibky od princů, opice Žofka vyvádí skopičiny v zoologické zahradě a my medici se vlastně bavíme snad víc než ty děti, protože sami si ke knížkám z našeho dětství mezi tou hromadou učebnic cestu nenajdeme. Milující rodiče vidí, že jsou jejich ratolesti v dobrých rukou, a tak (někteří po opravdu dlouhé době) najdou odvahu na půlhodinku jen pro sebe. Když se vrací se šťastným a o trošku míň unaveným úsměvem a děkují nám, je nám to skoro až trapné, protože většina z nás by nejradši odpověděla, že to vlastně děláme spíš pro sebe, abychom si nějakou tu pohádku poslechli. My holky si tu také trošku klidníme své mateřské pudy, které musí při dlouhém studiu zůstat pod zámkem.

Týden čtení však není jen o čtení, ne každé dítě baví pohádky. Některé si radši kreslí, skládají puzzle či jen povídají příběhy, co je zrovna napadají. Nejde o to, čemu se s nimi věnujeme, jde jen o jejich spokojené výrazy, které jsou nám odměnou k nezaplacení. Když se loučíme, můžeme dětem ještě věnovat něco na památku a za to bych chtěla moc poděkovat organizaci Celé Česko čte dětem, která naši akci podpořila spoustou krásných dárečků, jako byly záložky, rozvrhy hodin, barevné magnetky a samolepky či gumové náramky, ktere mohly dětem zážitek ještě víc zpříjemnit. Během našeho času na odděleních jsme potkali také spoustu nemocničních klaunů, takže se nebojím, že by o děti nebylo krásně postaráno i bez nás, ale i přesto budeme dál chodit, i když jen pár dní v roce, rozzařovat dětské tváře a naše vlastní dušičky. A než ta doba zase nastane, necháme si pohádky mezi učením alespoň zdát!

autor: Marie Bartoníčková
foto: archiv Dobrovolnického klubu Motolák