Tenkrát v Motole

Taky se vám už někdy stalo, že si takhle sedíte na zkoušce, snažíte se vypadat sebejistě (ale zároveň pokorně!) a v tom se vám do mysli vloudí nějaká myšlenka, určitá asociace? A ne a ne ji vyhnat? Přesně to se mi včera stalo na imunologii.

Zkrátka, připadal jsem si v tu chvíli jak ve westernovce od Johna Sturgese. Kdo neví, režíroval Sedm statečných... Aha! První asociace, u naší zkoušející nás bylo přesně sedm, nás, sedm statečných imunologických neumětelů na předtermínu. Tak si tak sedím, pěkně v pozoru v křesle, ale v hlavě se v tu chvíli samozřejmě vidím spíš v sedle. Bohužel nemohu říct, že bych byl zrovna na koni a dívám se do očí svému soku. Ve filmech to většinou bývá buď nějaký nevyzpytatelný neřád s prošedivělými vousy nebo chybějícím zubem, a nebo elegantní zloduch, který neváhá sáhnout pro kvér, když mu barman špatně vrátí za whiskey. Mým protivníkem však nebyl, promiňte mi to, ani jeden z těchto archetypů. Byla jím paní profesorka Šedivá. Na tomto místě bych chtěl nanejvýš zdůraznit, že mi opravdu neevokovala ani jednoho z nich, ale zkrátka elegantní je a tu šedivost má ve jméně. Navíc při kladení otázek tak lehce mhouří oči (jako když se padouch žvýkající trávu v ústech dívá proti slunci), no kdo by v tu chvíli neslyšel za dveřmi přeběhnout takové to kutálející se křoví... I když pravděpodobněji šlo jen o paní sekretářku. Dveře však byly zavřeny a tak nemohu vyloučit ani jednu možnost. Kapka potu stéká po zádech (eww... já vím, ale westerny nejsou namydlené filmy), vše je připraveno, hodiny na věži, zde stolní budík, odbíjí pravé poledne, zde tak 15:10 plus minus deset minut. Je to tady. Nervózně pohlédnu na svou jedinou zbraň, kterou jsem připraven tasit kdykoliv bude potřeba, své poznámky z potítka. Mám připraveny obě otázky, tak co, kterou první? Hm?

Paní profesorka přimhouří lstivě oči a začne palbu svých otázek tím nejpodlejším trikem (rovnajícím se zákeřností pistolníku s puškou někde na střeše domu na náměstí). Tak pane kolego, povězte mi, jaké bylo téma vašeho projektu? Kdo by to byl čekal, že něco takového, jako záplava miminek (byť s neonatálním lupus erythematodes) bude tak nebezpečnou zbraní. Kulka mi prosvištěla kolem ucha, ale vyhnul jsem se... Pokračujeme. Jsou tu další otázky. Vyhýbám se, začínám protiútok, krčím se za prázdným sudem, alegoricky odpovídajícím soudkovité struktuře tumor necrosis factor, který se mi tak osvědčí, že se s jeho pomocí skryju před dalšími dvěma kulkami. Díky bohu za pleiotropní působení cytokinů!

Střely mi doslova sviští kolem uší. Čekám, co přijde dál, ale cítím, že to něco bude ostřejší, než doposud... Pane kolego, to je všechno pěkné s těmi protilátkovými imunodeficiencemi, ale věděl byste, které geny jsou při nich porušeny? Tak, je to tady, nastává dramatický slow motion. Kulka letí trajektorií, která má na konci mé čelo. Pomalu se přibližuje... Ale co to? Z baru se ozývá hudba. Nějaký klavírista se zřejmě utrhl z řetězu a teď hraje na celé kolo nějaký... co to je?... no... ragtime? Jistě! Ragtime! Chvála bohu za něj: Samozřejmě, jde například o geny RAG1 a RAG2 zodpovědné za přeskupování V-D-J segmentů. Tímto skokem do úkrytu přes barová vrátka jsem unikl jisté smrti. Jestli existuje nějaká dobročinná nadace na podporu zchudlých či chromých ragtime pianistů, pošlu jim dnes večer alespoň deset DMS.

Tiše oddechuju schoulený v klubíčku za zdí toho lokálu. Poslouchám pomalu se blížící kroky paní profesorky. Tak, teď to přijde. Teďka otevře dveře a zjistí, že už se nemám kam dál schovat. Že všechny domy, i tenhle bar, které jsou na první pohled tak bytelně vystavěny, jsou ve skutečnosti jen papundeklová kulisa. Že každé „tak například“ a oblíbené „a další“ či „a tak dále“ za sebou neskrývají nespočet genů, cytokinů, chorob, pochodů a všeho možného. Ve skutečnosti je za pouhou kulisou domu se štítem nade dveřmi „a další“ sotva jedna židle, oprýskaný stůl a pak jen prérie. Co prérie, ani ta prérie. Za kulisami kouká zcela výsměšně a nepatřičně studio Warner Brothers. Tak to je!

Teď už jen čekám, až se rozletí dveře, v usedajícím prachu se objeví tmavá silueta, a já dostanu svou poslední kulku... Ale co to? Kroky se zastavily a za dveřmi slyším jen zřetelné odplivnutí a znuděné: Škoda olova... V reálném životě rovnající se frázi: Tak mi podejte index, pane kolego!

P.S. Absolutní většina faktů je smyšlená, samozřejmě jsem věděl dalších stopadesát genů důležitých při patofyziologii protilátkových imunodeficiencí a paní profesorka po mně nevystřelila byť jediný náboj.

autor: Richard Boček

zdroj obrázku: https://www.idnes.cz/kultura/film-televize/zemrel-robert-vaughn-sedm-sta...