Tě sníh!

Šedivo. Šedivá Praha, baráky, obloha a šedivo i tak nějak ve mně.
Pocity jako při příjezdu z Dobronic, ačkoli snad s menším spánkovým deficitem (ale jen o píď!) a klidnějším žaludkem. 

Lyžáky byly vždycky dobré. Ale Pec byla FAKT dobrá. 

Příjezd do tající Pece na duchu zrovna nepozvedl, ale nemuset šlapat hned první den kopec k baráku díky sjízdné silnici přeci jen výhodu mělo. Přivítala nás chata VAK (zkratka k mé nelibosti neskýtá prozaický název Víno-Anarchie-Kur … teda. Em … -Kuželky…) s jednoduchou instrukcí: postarejte se o to, aby sem mohly jezdit i další ročníky naší fakulty. A tak jsme se starali. 

První noc jsme zavítali do horního patra chaty k pingpongu a fotbálku. Člověk by nevěřil, jak dobrým hráčem se stává (s mou malou výjimkou co se fotbálku týče) s tekutou pomocí Krakonoše  a dobrou hudbou v uších. Spolu s námi měl dobrou hudbu (a snad i vytříbenou konverzaci na úrovni) bohužel i zbytek chaty, a tak jsme hned zprvu zájezdu přišli o první noční útočiště, které chata skýtala.

Následující den jsme si většinu času užívali na pomičce, která mi zanechala na kalhotech báječnou hnědou megašmouhu na památku, již se mi povedlo přemydlit na červenou (červené lush mýdlo nedoporučuje na oblečení 9/10 Gabriel), a které se už naobdivovalo mnoho lyžařů jak v Čechách, tak v cizině. 

Odpoledne přišla na řadu běžkařská freestyle ride Pec 2k18 (ukaž, že umíš backflip) pro pobavení především pánů asistentů. No a večer jsme se způsobně včas odklidili od pingpongové obíhačky do společenské místnosti ve spodním patře, kde jsme se mylně domnívali, že bude naše vytříbená zábava skryta před ušima zbytku chaty. Snad bychom i uspěli, kdyby nebyla nebohá Majdička zavřena část noci za zabouchnutými dveřmi na mrazu. V tom nejlepším (opilecké tango taky tango) byla Majdička vysvobozena a naše profesionální taneční skupina Krakonoš (s kvalitním repertoárem zahrnujícím Tunak tunak, makarénu i Las Ketchup) byla rozpuštěna. Druhé útočiště padlo. 

Druhý den jsme jak poctivě hoblovali sjezdovky, tak stejně poctivě přistoupili k večerní přípravě. Ten večer jsme byli vzorní; povedlo se nám pouze propálit koberec, polít fotbálek a následně i koberec Krakonošem. Dokonce byl vynaložen medický um a důvtip při preparování pomeranče skalpelem pro zlatou tequilu. Večer na jedničku. Útočiště uhájeno. 

Třetí krizový den jsem zrána vyrazila na ozdravnou procházku na chatu Irbis; bojová výprava za ztraceným batohem byla úspěšná, a co víc, batoh se obešel bez jakéhokoli odlehčení (chvíli jsem panikařila nad ztracenou občankou, ale kdo by se na tu zdařilou fotku chtěl dívat, žeo). Zbytek dne můj kruh věnoval snowboardovému otužování a za mě to byly jedny z nejhezčích hodin v Peci; po delší době konečně prkno, měkký sníh, prakticky prázdná modrá, sborové funění do kopce, mokrý zadky a začátečníci zandávající si nás zbytek do kapsy … tohle prostě chceš. 

Večer u Pulp Fiction byl parádní třešničkou počileného dne. I tento večer uhájeno.

Čtvrteční “top banana” byla pro družstvo pana asistenta Horna freeride výprava na Lesní boudu. Nejenom že byly ukojeny mé prašanové choutky a spatřili jsme tam nejrozkošnější horské obláčky (rozuměj samojedy), ale i jídlo bylo tak famózní (a bylo ho tolik), že se nám to dolů pak kutálelo docela samo.

V pátek přišel všemi dlouhou očekávaný freeride běžko-pochoďák. Počasí bylo tak zdařené, že jsem nemusela ani jednou proklínat svůj bezva nápad škrábat se do vrcholků jen v mikině. Vlastně… ne opravdu, minimálně nahlas jsem rozhodně nic ani nikoho neproklínala. Rty jsem měla tak zmrzlé a plíce tak soužené, že jsem nevydávala ani o hlásku navíc, než bylo nutné. Ono by to v tom větru stejně zaniklo. 

Jakmile jsem dosáhla chaty Výrovky, obr hrnku horkého čaje a dvou vrstev oblečení navíc, všechno se začalo zdát růžovější a prokrvenější, a my s nově nabytým nadšením vyrazili do mlžného nečasu. A musím přiznat, že jsem si běžky neužila nikdy víc než na ošlehaných vrcholcích Krkonoš. Završení akrobatickým sjížděním části Javoru nepotěšilo sice mnoho zúčastněných, ale přinejměnším alespoň polovinu přihlížejících. Jediná opravdová nepříjemnost ten den byla, že jsme na Lesní boudě pejsky už nepotkali, protože se samosnědli.

Noc byla dlouhá a pro mne to byly mé nejlépe oslavené narozky s naprosto báječnými lidmi okolo. Začalo se od první minuty a pokračovalo celý den a celou další noc. Děkuji všem, co mi udělali boží den, byli jste nejlepším dárkem pod Sluncem (vlastně ne, nejlepším dárkem byl dort <3 ).

A pak přišla sobota a my si přáli, aby se v indexu neobjevilo započteno, a my tak byli nuceni si zápočet zopakovat. Co by se dalo dělat, že.  Ale započteno se objevilo, my vyrazili ku pražské šedi a na památku v hlavě zůstala nesmrtelná melodie “manner manner” a písnička Katchi. 

No. Zbývá už jen upgradovaný lyžařský pozdrav 21. století: Tě sníh ! 

text: Gabriela Moslerová

foto: Jan Sychrava, Jan Pavlok