“Tanec je dialog duše a těla.”
Rozhovor s Dominikem Vodičkou připravil MUDr. Ondřej Lukáč.
Na plese se tentokrát ujal tradičního předtančení Dominik Vodička. Pokud vám přišel povědomý, tak ho patrně znáte z populární soutěže Stardance. Dominik Vodička byl ale i několikanásobný vícemistr republiky v latinskoamerických tancích a uspěl i v baletu. V rozhovoru nám povypráví o své lásce k tanci.
Máte za sebou vítězství ve Stardance 2019 a Thálii v kategorii balet v témže roce. Překvapilo mě, že nám na plese předtančí takto úspěšný tanečník...
Děkuju, ale pravdou je, že já na plesy chodím předtančit moc rád. Když jsme vyhráli Stardance, tak chodilo mnoho nabídek a já se na ně těšil, ale přišel bohužel Covid, takže jsme o to po soutěži bohužel přišli. Teď se k tomu rádi vracíme. Pro mě osobně je to i příležitost si opět zatančit s Verčou (Khek Kubařovou) nebo Terkou (Černochovou) ze Stardance. Je to tedy i motivace nadále spolu trénovat. Navíc jsou na nás lidé velmi milí a vypraví nám, jak u televize fandili. Plesy jsou pro nás vlastně za odměnu.
Vyhrál jste v Thálii a ve Stardance. Jak byste to srovnal?
Cenu Thálie jsem získal sám za sebe v kategorii Balet za roli v Kytici. Je to profesionální ocenění. Ve Stardance soutěžíme jako pár, kde upřímně diváci spíše sledovali Verču než mě. V tom ocenění navíc hrají velkou roli i sympatie diváků.
Celebrity soutěžící ve Stardance často hovoří o tom, jak je účast náročná a jak jim obrátí život naruby. Jaké je to pro tanečníka?
Je pravda, že ta náročnost mnohé překvapí. Řada lidí vidí jen ten výsledek v televizi a nedokážou si představit ten dril, co tomu předchází. Je to denně mnoho hodin po dobu několika měsíců. Soutěžící to často překvapí, když pozvání přijmou a pak zjistí, že musejí úplně překopat svůj režim a jak se to obtížně kloubí se zaměstnáním nebo dětmi. My jsme samozřejmě na dril připraveni, ale v tom páru musíte být za tahouny. Držet svého partnera fyzicky i psychicky, přizpůsobit se mu a vymýšlet choreografii. Oproti soutěžnímu tanci nám také trochu chybí ten zkušený parťák.
Jak vlastně došlo k tomu, že jste se od soutěžního latinskoamerického tance dostal k baletu a následně Stardance?
Já jsem díky mamce tančil už od dětství, pohyb spojený s hudbu se mi hrozně líbil. To mě přivedlo na pražskou konzervatoř (Taneční centrum Praha) a tam jsem se dostal k jevištnímu tanci. Ten mě postupně chytl více než soutěžní tanec. Ty disciplíny jsou na jednu stranu v něčem rozdílné. Být na jevišti je trochu jiný typ trémy, ale v tanci obecně musíte umět vnímat a ovládat své tělo. Ta herecká složka hraje důležitou roli i v soutěžním tanci. Musíte umět držet výraz a ukázat v tanci emoce. Základ je tedy stejný.
Ze Stardance se mi pak ozvali s tím, že jsem soutěžně tančil, a navíc jsem v té době již měl zkušenosti s trénováním amatérů, a to asi rozhodlo. Já sice jsem v té době připravoval s baletem Kytici, tak jsem měl trochu obavy, ale nakonec to vyšlo super. Asi byla nakonec i výhoda, že jsem měl zkušenosti s více tanečními styly.
Laická představa o baletu je taková, že se mu musíte věnovat už od dětství. Vy jste ale do něj nastoupil až jako dospělý, byť zkušený tanečník. Bylo to náročné?
To je správná představa. Většinou to tak funguje. U kluků je ovšem výhoda v tom, že jich není tolik, takže dávají šanci i těm, co se zapojí později. Na druhou stranu ovšem záhy zjistíte, že vaše klouby a kosti už dorostly a ten rozsah pohybu a flexibilita už nejsou takové. Příležitost tedy dostanete, ale musíte o to více zabrat, abyste se vyrovnali těm, kdo mají už od dětství natrénováno.
Vy jste trénoval dokonce i v Rusku. V čem byla ta zkušenost pro vás přínosná?
Bylo to o setkání s úplně jinou mentalitou. My Evropané jsme poněkud zhýčkáni a potřebujeme stále slyšet chválu. Oni se s ničím nepářou a mají opravdu kvalitní trenéry. Tam jsem se musel podvolit jejich tvrdému režimu a stálo mě to kromě potu i spoustu slz, ale chápal jsem, že nejde o nic osobního, ale jiné lidské nastavení. Bylo důležité si tím projít a díky této zkušenosti už mě máloco rozhodí.
Vám je teprve 25 let, ale tanec provází pověst disciplíny, kde se do důchodu se odchází brzy...
Faktem je, že po pětadvaceti vám už začínají ochabovat fyzické síly a ztrácí se ohebnost. Do té doby sílíte a pak se to obrátí. Samozřejmě je to hodně individuální a hodně záleží na tělesné konstituci ale i lásce k tanci. Objevují se noví tanečníci a je tedy hlavně na vás, jestli máte chuť a energii s nimi nadále soutěžit, nebo vás to postupně přestane bavit.
Co vám osobně dává energii?
Pro mě je to hlavně o práci s lidmi. Od rána do večera se věnuji amatérům a jejich nadšení a radost i z malých pokroků mě spolehlivě nabíjí. Navíc je tanec pro mě stále obrovskou vášní, je to dialog duše a těla, krásný pohyb.
Amatérský tanec má u nás pevné základy v tanečních. To je poměrně hodně české specifikum. Souhlasíte?
Ano, je to naše tradice a já jsem skutečně rád, že se ta tradice pořád drží i přes různé trendy a změny v životním stylu, a že vedou mladé lidi k tanci.
Myslíte, že i tato tradice je důvodem popularity Stardance?
V první řadě mám z té popularity opravdu radost. Ten pořád tu je už od roku 2006, drží si stále velmi vysoký standard a diváci jej mají rádi. Jsou to spojené nádoby - určitě tu u diváků hraje roli jistá nostalgie a vzpomínání na taneční a plesy. Na druhou stranu je Stardance i reklama samotnému společenskému tanci a pomáhá ho popularizovat. Z toho mám skutečně radost, protože tanec vám do života přinese opravdu hodně a já mám radost ze všech, co se do kurzů tanec hlásí.
oficiální stránky Dominika Vodičky:
odkaz na knihu Tančím s láskou:
https://vodickadominik.cz/kniha/
text:
Ondřej Lukáč