Hlavní » Články » Takové to epileptologické poňuhňáníčko

Takové to epileptologické poňuhňáníčko

Ježišmarja, to je nadpis... Já vím :-D, ale nedá se nic dělat, atmosféru úterního večera vystihuje více než náramně. Kolem sedmé hodiny se Pelouchova posluchárna naplnila opravdovými epileptologickými kapacitami tak, že pokud by existoval nějaký imunohistochemický marker pro jejich diagnostiku (epileptogramin či snad epileptoman?), tak by Plzeňská pomyslného vesmírného diagnostika přímo praštila do očí. Samozřejmě nemůžeme také opomenout pár informací chtivých studentů, nu, a také studenty rautuchtivé a muzikochtivé. Nutno podotknout, že do jednotlivé kolonky se značně překrývaly.

Celý večer otevřel svým úvodním slovem náš pan děkan, profesor Vladimír Komárek. Pojal vše hezky ze široka a hlavně se zamyslel nad původem spojitosti fialové a epilepsií. Proč tedy Purple day? Bylo by to vhodné vědět, když už se mnozí z nás snažili obléct do fialova! Nutno však podotknout, že mnohým z nás se to zkrátka nepovedlo, i když třeba já jsem dlouho chránil svou – dle okolí tmavě modrou – košili tím, že je přeci taková lehoulince indigová... Podle pana děkana se v literatuře objevuje spojitost levandule a jejich uklidňujících účinků, kterých se dříve někteří lékaři snažili využít k zmírnění epileptických záchvatů. Ostatně, pro uklidnění se mezi levandulovými lány v Provance procházel i Vincent van Gogh. Tedy, snad proto ta fialová/levandulová. I když nepoředpokládám, že by v epileptologických poradnách z rádia v čekárně hrálo: „Ty jsi má, hmmmm, levandulová...“

Po panu profesoru Komárkovi slovo převzal pan profesor Kršek, který zasvětil všechny přítomné do historie pohledu na epilepsii. Jak se vzápětí ukázalo, znalost epilepsie je stará asi jako lidstvo samo. Pohled na ní a přístup v léčbě se však značně lišil. Od posedlosti zlým duchem, přes svatou nemoc až po dobře definovanou neurologickou poruchu. Pan profesor však nezůstal pouze u aktuálního dění v oboru, ale nastínil i možné směry, kudy by se léčba epilepsie mohla ubírat v budoucnu. A k rozjímání nad oněmi světlými zítřky přizval před natěšené obecenstvo Jazzevce. Popisovat koncert je zkrátka velice náročná záležitost a zpravidla se nedocílí kýženého účinku. Buďto jste suše konkrétní, a nebo je vám naopak vytčeno, že je to takové „patetické“. Tudíž se od toho v tomto článku odprostím. Pouze se tedy zmíním, že Jazzevec je opravdu nadmíru sympatická kapela. A spojovat trochu netradičně české texty a jazzovou hudbu (obé autorské) chce odvahu a tu kapela jednoznačně má. Velice milé spojení.

Tak tedy, to by bylo vše, co se na Purple day 2019 událo. Tedy, skoro vše, lehce jsem opomenul raut a tančící obecenstvo, kterému nevadily ani lehce tanečně náročné podmínky Pelouchovy posluchárny. Ale to jen pro vaše dobro, aby vás případně nemrzelo, že jste letošní Purple day nestihli, co už, je to o to větší motivace nenechat si ho ujít příště!

 

 

autor: Richard Boček

foto: Bára Jírová