Šedesát pět let za scénou

„Za rok, ve dvě hodiny po poledni, ve Velké posluchárně!“ oznámil nám před rokem na schůzi Motoláku pan děkan. - „Příští pondělí, ve dvě hodiny po poledni, ve Velké posluchárně!“ oznamují již několik dní plakáty vylepené po budovách nemocnice a školy. - Je druhé říjnové pondělí roku 2018, za pár chvil dvě hodiny po poledni a my právě stojíme v příčné spojovací chodbě pod Velkou posluchárnou, oznamuji.

Už za pár chvil! Nad námi to vře. Sál je již téměř zaplněn a stále přicházejí další členové akademické obce, další spolužáci více či méně známí, další učitelé více či méně známí a mnozí další více či méně známí. Mezitím se my, dosud schovaní v přítmí spojovací chodby dohadujeme, kvůli které části programu že hosté nejspíše dorazili. A tipujeme, zda dojde k dalšímu přílivu obecenstva ještě bezprostředně před vystoupením fakultního trombonového kvarteta nebo před křtem knížky Ad usum proprium, či naopak k masivnímu efluxu po poslední skladbě Lízy s Ondrou, pročež by se následující divadelní představení muselo odehrát „v přesilovce“. Záhy někdo, kdo je i v návalu předstartovní horečky schopný racionálního uvažování, zezadu z hloučku poznamenává, že Šiklův nářez se navzdory nabitému hledišti tak jako tak v přesilovce odehraje, a to zásluhou vojáků z bitvy na Bílé hoře, kterých už čeká připraveno na smluvené znamení vypochodovat nepočítaně. Vře to tedy nad námi, vře to i zde ve spojovací chodbě, vře to v nás. Zatímco herci dolaďují detaily na prvních kostýmech, ve kterých za okamžik vystoupí (další převleky už s takovou pečlivostí upravovat nebudou – nebude čas), trombonisté dolaďují. „Odkud nastupujete?“ „Už mluví?“ „Kdo?" „Já nemám botu!“ … Tak se začal program k oslavě šedesáti pěti let samostatné existence naší, 2. lékařské fakulty. 

(tmi)

foto: Michal Hladík