Rozhovor s Anetou Nyčovou: „Od třetího ročníku byla infekce pro mě jasná volba“

Toto léto se na naší fakultě otevřela nová infekční klinika, kterou povede jako přednosta pan doktor Milan Trojánek, s nimž jsme vám nedávno rozhovor už přinesli. Jeho zástupkyní pro výuku se pak stala čerstvá absolventka Aneta Nyčová, která vešla do povědomí jako propagátorka očkování v rámci projektu Medici PRO Očkování. Co ji tedy přivedlo k infekčním chorobám a jaké má plány pro výuku? 

Aneto, jsi čerstvá absolventka a nyní na nově otevřené Infekční klinice FN Motol zastáváš funkci zástupkyně přednosty pro výuku. Jak se to přihodilo?

To by byla dobrá otázka spíše na pana přednostu. Myslím, že v tom hrála zásadní roli naše spolupráce ve fakultním senátu, kde jsem se hodně angažovala v pedagogické komisi. Zasazovala jsem se tam o modernizaci výuky a interaktivní metody. Zapadá to však i do širší koncepce pana doktora Trojánka, jenž chtěl tuto funkci svěřit spíše mladému sekundárnímu lékaři, co má přeci jen ještě výuku v živé paměti a chce se v ní angažovat. Náš tým obecně sestává hlavně z mladých zapálených lékařů s velkým zájmem o obor. 

Budeš letos i sama učit?

Ano, začínám hned první týden v říjnu a moc se na to těším. Budu mít seminář o krevním obraze a zánětlivých parametrech, což považuji za velmi užitečné téma do praxe a během mého studia jsme na toto téma speciální seminář neměli. Dokonce to téma chceme zpracovat ve formě webcastu, aby se na něj mohli podívat třeba i čerství absolventi. Dále budu přednášet předvýjezdové poradenství v rámci cestovní medicíny. Budu učit i budoucí sestřičky, a navíc se budeme podílet na výuce interní kliniky. 

Jaké máš obecně plány v této funkci?

Mám velmi dobrý dojem z našeho týmu a doufám, že budeme naším pojetím výuky představovat pozitivní vzor pro další kliniky. Chceme výuku pojmout skutečně interaktivně a vyhnout se úmornému čtení prezentací. Za sebe jako problém vnímám výuku, kdy medik ráno přijde, pět hodin sedí v učebně a poslouchá přednášky a jde zase domů. Přednášky bychom tedy chtěli nahrát, aby si je medici pustili předem a seminář už chceme založit na konkrétních případech z klinické praxe. Hodně jsme se inspirovali pojetím studia medicíny na Harvardu a Yale. 

Tebe ovšem s panem doktorem Trojánkem pojí i úspěšný projekt Medici PRO Očkování. 

Je to tak. Vzniklo to jako iniciativa studentské komory akademického senátu. Nás téma očkování chytlo v kruhu během výuky mikrobiologie a v senátu jsme se o tom začali s Milanem bavit, který nám ještě s panem přednostou Keilem z Interní kliniky s realizací ohromně pomohl. Původním konceptem bylo přednášet na středních školách o důležitosti očkování. Medici měli sloužit jako most mezi odbornou a laickou společností. Středoškoláci byli naší cílovou skupinou jednak jako budoucí rodiče a jednak jako nadšení cestovatelé, kteří by měli být informováni o důležitosti očkování před cestou mimo Evropu. Primárně nám tedy šlo o přednášky ve školách, v tom nám sice později bránil covid, ale o to více se rozvinula naše aktivita na sociálních sítích. 

Byla některá očkování pro vás ještě před covidem klíčová? Třeba HPV?

HPV určitě hrálo důležitou roli u středoškoláků jakožto mladých lidí začínajících s pohlavním životem. Spíše než o konkrétní očkovací látky nám však šlo o to vysvětlit jim princip očkování, co se odehrává v těle očkování po podání vakcíny a jaké je spektrum možných očkování. 

Tento projekt ovšem vznikl ještě před covidovou pandemii, která mu dala trochu jiný význam. Co bylo ale tehdy impulsem, který vás přiměl to rozjet?

Pro nás byla už tehdy alarmující klesající proočkovanost proti spalničkám. Bylo to okolo roku 2018 a v živé paměti jsme měli epidemii, která proběhla v Ústí nad Labem v roce 2014. Hodně živě jsme o tom se spolužáky diskutovali a chtěli jsme něco podniknout. Je pravda, že Covid téma očkování vynesl na světlo a ze spíše okrajové záležitosti se stalo horké téma pro celonárodní diskusi. 

Jak moc se během pandemie vaše činnost změnila?

S pomocí studentů z Fakulty sociálních věd jsme rozvinuli naši osvětu na sociálních sítích. Ta spolupráce měla kořeny v tom, že jsme se z IFMSA znali s paní docentkou Hejlovou z Katedry marketingové komunikace, která pomáhá se zviditelněním všem spolkům na univerzitě. Zeptali jsme se jí, jestli by nám s komunikací ve veřejném prostoru nepomohla a ona nás odkázala na několik svých šikovných studentů, kteří nám následně představili úplně jiný pohled na věc. Kontrolovali naše příspěvky na Facebook a úplně je překopali. Šlo o to se vcítit do člověka bez medicínského vzdělávání a přizpůsobení se jeho potřebám. Vyhnout se odborným termínům. Ve spoustě věcí nás překvapili: Např. nám zakázali používat obrázky jehel, které by mohly někoho odradit nebo jsme přestali zmiňovat hoaxy a desinformace, protože v dobré snaze je vyvrátit jsme je vlastně jen dále šířili. Spolupráce se studenty FSV probíhá dodnes. Má to výhodu i v tom, že medici během zkouškového z toho úplně vypadnou a přestanou komunikovat se světem – což v tomto případě nedělá dobrý dojem – a studenti z FSV nás jsou schopni do určité míry zastoupit. 

Situace okolo Covidu ovšem přinesla daleko větší konfrontaci. Najednou jste se asi stali cílem haterů.

To se odvíjí od toho, že se v jeden čas úplně změnilo spektrum antivaxerů. Před rokem 2020 to byla naprostá menšina, lidé věřící často i značně divokým teoriím a teď se proti nové vakcíně obrátila velká část populace, jež dosud s pravidelným očkováním žádný problém neměla. V duchu „nejsem proti očkování, ale nenechám si píchnout nějakou rychlokvašku“. Naším úkolem tedy bylo prezentovat společnosti princip mRNA vakcíny a jak bylo možné ji tak rychle vyvinout. 

Ty ses nebála ani vystoupit veřejně v rámci online rozhovoru. 

Ten největší jsem absolvovala s Ondřejem Hubálkem a původně měl být vlastně o činnosti mediků během pandemie, ale následně se drtivá většina z tisícovky dotazů týkala nových vakcín.  My jsme si hned na začátku vyjasnili, že vulgární komentáře a dotazy budeme ignorovat. To je prostě boj s větrnými mlýny. Někdo si zkrátka chce jen odplivnout a nemá cenu se ho snažit přesvědčit. 

Myslíš, že tu stále panuje dualita ve vnímání očkování obecně a covidové vakcíny nebo se třeba společnost prostřednictvím pandemie o očkování i něco naučila? 

Přijde mi, že počet zarytých antivaxerů zůstal nakonec stejný. Proočkovanost postupně vzrostla, i když velkou roli určitě hrála možnost cestování a další benefity. Na druhou stranu dění okolo Covidu trošku utlumilo důležitou diskusi ohledně dětských očkování. Obecně bych řekla, že jde stále o dvě témata, jež veřejnost vnímá odlišně. 

Před pandemií bylo poměrně kontroverzní očkování proti hepatitidě B.

Je pravda, že v našich začátcích se nás na to maminky hodně ptaly, a i my sami jsme mezi sebou o tom diskutovali. Jejich výtky jsme sama docela chápala, protože pro běžného člověka a zejména dítě je nákaza spíše méně pravděpodobná. 

Změnil se v průběhu posledních let tvůj vlastní pohled na očkování? 

(Přemýšlí) Myslím, že se změnil můj pohled na důležitost očkování. Začala jsem to více vnímat.  Dříve jsem to totiž brala jako samozřejmost. Já ráda cestuji, takže jednak jsme získala zkušenost s očkováním před cestou a pak jsem v zahraničí viděla, že v některých zemích je očkování jen pro ty, kteří si ho zaplatí. V tom musíme být vděčni našemu zdravotnickému systému. Pandemie nás zase vrátila do doby, kdy se objevují nové vakcíny a odborná i laická veřejnost s napětím sleduje první klinické výsledky.

Z tvých cest je stále na internetu možnost dohledat zápisky z Nepálu. Byla to pro tebe srdeční záležitost? 

S odstupem to tak určitě vnímám, ale vyvinulo se to spíše náhodou. Dva roky přede mnou tam byla kamarádka a když jsem pak jedno léto netušila, co se sebou, tak jsem se rozhodla napsat tamním nemocnicím a domluvit si stáž. Byla jsem tam sama za sebe, což nakonec nebyl problém, protože za stáž se platí (asi 200 dolarů za měsíc) a nemocnice jsou tak za každého stážistu rády. Tam taková částka má úplně jinou váhu. Hodně si mě ovšem získali tamní lidé svou povahou. Předtím jsem měla zkušenosti z Afriky, kde po vás za všechno vyžadují menší úplatky, ale tady jsme se zeptala prvního člověka na cestu a on mě odvedl až na místo, a ještě mě pozval na kafe. Všichni lidé byli velmi vstřícní a chtěli si povídat, byť to občas bylo spíše rukama nohama. Sympatická mi byla i láska nepálských mladých lidí ke kultuře a zejména klasickému rocku ze 70. a 80 let. V tom jsme si ohromně rozuměli. Tehdy jsem tam strávila 2 a půl měsíce. 

Před očkováním ses věnovala popularizaci darovaní kostní dřeně. 

To mělo původ v tom, že jsem ještě před medicínou byla rok na VŠCHT. Tam jsem si všimla, že v rámci různých akcí probírají nábory dárců kostní dřeně, a tak jsem se organizátorů zeptala, jestli by nemohli přijet i k nám. Oni mi odpověděli, že na sousedním ČVUT jedna slečna už velké nábory organizuje a že bychom to mohli propojit, a takhle vznikla aktivita Zapište se někomu do života. V tomto projektu se už neangažuji, ale vím, že nábory na vysokých školách i nadále probíhají. Obecně to ale nemá smysl pořádat každý semestr, protože ten pool ochotných dárců je omezený. Je vždy vhodné udělat menší pauzu. 

Co tě přivedlo na VŠCHT respektive následně na medicínu?

Medicína pro mě byla vždycky první volba, ale napoprvé jsem se tam nedostala, a tak jsem šla nejdříve na forenzní analýzu, ale to mě příliš nebavilo, a tak jsem o to více o medicínu zabojovala. Prvák na VŠCHT byl navíc spíše opakováním gymplu, takže mi to ani do studia na naší fakultě nic nedalo. Medicínu jsem prostě chtěla dělat už od malička. Máma vypráví, jak už v útlém věku jsem rozstříhávala a zase sešívala plyšáky. 

Chtěla jsi tedy být chirurg?

Mám dojem, že ta chirurgie někdy napadne snad každého medika… Já popravdě chtěla dělat nejdříve neonatologii, ale pak mě ohromně chytla výuka mikrobiologie a následně i infekce, takže mi bylo už jasné, kam se vydám. Spolupráce s doktorem Trojánkem a další skvělí lékaři na Bulovce jako paní doktorka Smíšková mé zaujetí ještě prohloubili. Jeden čas jsem uvažovala o práci v Českých Budějovicích, kde je výborná infekční klinika, ale kvůli manželce jsem se nakonec rozhodla zůstat v Praze a do toho přišla nabídka od pana přednosty. 

Jak se budou teď vlastně infekční kliniky na Motole a Bulovce doplňovat?

Je to v tuhle chvíli těžká otázka. Faktem je, že tu ještě nemáme zavedené ambulance a třeba děti stále posíláme na Bulovku. Do budoucna bychom si přáli otevřít HIV centrum, očkovací centrum a další specializované ambulance. Rádi bychom prohloubili konziliární činnost, protože ten prostor a potenciál je v Motole samozřejmě obrovský, a navíc se k nám v říjnu přidal pan doktor Štefan, který je jeden z největších odborníků na antibiotickou léčbu v České republice. 

Jak sis vlastně užila poslední prázdniny? 

Já jsem se vdávala, takže to bylo skvělé léto. (smích) Bylo to tedy samozřejmě lehce chaotické a náročně kvůli organizaci, jelikož jsme měli 150 hostů. Obřad měli jsme měli v přírodě, oddával nás pan profesor Kachlík a celé to tedy mělo spíše charakter velké garden party. Tu svatbu jsme plánovaly a odsouvaly kvůli covidu už delší čas a jsem moc šťastná, že se nám to takhle povedlo. 

S jakými očekáváními jdeš do svého prvního roku v klinické medicíně?

Ráda bych si udržovala balanc mezi soukromým a pracovním životem, ale zároveň se toho chci samozřejmě co nejvíce naučit. Mám tu skvělé kolegy a všechno mě to moc baví. Velmi si vážím toho, že mám jako šéfa právě Milana Trojánka, který má obrovský dar nadchnout a motivovat lidi. Zatím ještě neplánuji postgraduální studium, chtěla bych se hlavně v celé infekční medicíně pořádně zorientovat a ujasnit si, jakým směrem bych se případně chtěla vydat.