Operace Ragnarok

Byl květen. Konec celého studia se blížil a kruhem se začaly šířit otázky, kdo z nás půjde na parník. V záchvatu sentimentu jsem se okamžitě přihlásil a okamžitě toho taky začal litovat. Parník je sice fajn, ale tolik lidí namačkaných na maličkém prostoru není pro nás asociály představa zrovna ideální zábavy. Počkal jsem proto několik dní, než nadšení opadlo, a na to prohlásil, že na parník nakonec nejdu, že vás mám sice rád, ale moc se mi tam vlastně nechce.

A pak mi to došlo! V hlavě se mi zrodil plán, který všechno vyřešil. Nazval jsem ho operací Ragnarok, protože každý správný plán má mít epické jméno, a pustil se do jeho realizace. První bod zněl: zajistit si na parník vstup zdarma, druhý bod potom: mít na parníku nějakou misi. Oboje jsem vyřešil skrze redakci Motoláku s tím, že vstup platit nemusím, protože o parníku přece napíšu článek!

Přišlo úterý 18. června, pátá hodina odpolední a s ní čas na třetí a nejdůležitější bod operace Ragnarok: opít se. Ano, je to sice poměrně primitivní řešení mého problému se spoustou lidí, ale jak vám poví každý anglicky mluvící chemik: „Alcohol is always a solution,“ a kdo jsem já, abych se hádal s vědou?

Když jsme s trochu načatými kolegy dorazili k parníku, zamyslel jsem se: opravdu jsem se oblékl vhodně? Měl jsem za to, že dress-code je zhruba na úrovni: „Stačí, aby bylo vidět, že jsem se snažil,“ jenže pohledem na ostatní námořníky (nebo co já vím, jak se říká lidem, kteří se plaví po řece, nářečník?) mi přišlo, že jsem se buď přepočítal, anebo se všichni snažili nějak zatraceně moc. Tu stála dáma jak z pohádky o princeznách, tu gentleman, který by mohl povečeřet s anglickou královnou, a tu já v polobotkách, kraťasech a košili. A ok, kraťasy jsem si časem plánoval převlíknout (vedro!!!), jenže i tak jsem je mohl vyměnit jedině za černé manšestráky, které si toho od posledního vyprání už stihly trochu prožít. Jediné štěstí, že kolegové byli tolerantní a kromě mnoha posměšků (opravdu mnoha, možná vlastně až tak tolerantní nebyli) mě pustili na palubu.

Co teď? Všude spousta lidí a já ne až tak opilý, jak bych potřeboval (pivo v jakémsi krámku stálo 85 korun a než jsme došli do Žabky pro levnější, už nezbývalo tolik času). OK, tak nějaké známé tváře? Ha, kolegyně Šerková, se kterou jsem učil histologii. Krátký rozhovor, ale příjemný; dobrý začátek. Je asi o deset minut později, co teď? Jejej, kolegyně Džerengová, se kterou mám pro změnu psát článek o parníku, s tou jsem přeci potřeboval mluvit!

Delší rozhovor, stále příjemný, najednou je o hodinu později. Nebo možná o dvě? Kurník, nějak jsme se zakecali. Parník mezi tím stihl vyjet, já se převlékl do kalhot, takže už jsem mezi ostatní… no pořád jsem mezi ně nezapadal, ale aspoň už mezi námi nebylataková propast, a pak jsem taky cvrnknul panu děkanovi jepici do ginu s tonikem. Já za to ale nemohl, to ta jepice! Já do ní jenom něžně žďouchal, aby panu děkanovi odlétla z košile; kdo mohl tušit, že odletí přímo do jeho nápoje? Ještě že je pan děkan takový kádr a rozhodl se mě nevyhodit ze školy. Kterou mám už beztak hotovou, ale co já vím, třeba to jde i zpětně.

Už si nepamatuju, kde se ke mně dostala informace, že se má propojit anatomie s histologií, ale najednou jsem měl potřebu si o tom razantně popovídat s profesorem Kachlíkem. Co si o sobě myslí, že tomu všemu bude šéfovat a chudinka histologie bude hrát druhé housle? Našel jsem ho asi za dvě minuty a už jsem si na něj vyhrnoval rukávy, když v tom mi vysvětlil, že si MUDr. Uhlík nestihl včas dodělat docenturu (což je minimální titul nutný k tomu, aby mohl dotyčný šéfovat ústavu), a tak bylo potřeba, aby celý Ústav histologie a embryologie zaštítil někdo s patřičným titulováním. Tak jsem si rukávy zase shrnul a radši si s ním začal povídat o divadle. Ach jo, je tak snadné se na něco naštvat, když člověk nezná celou pravdu. A když zrovna plní třetí bod operace Ragnarok…

Potkal jsem se taky s infektology. Parník už byl tou dobou zpátky na molu (co se mezi tím vším vlastně stalo? Neuteklo to nějak rychle? Mám mlhavé vzpomínky na to, že jsem s někým mluvil, ale že by mi to vydrželo čtyři hodiny v kuse? Nepoznávám se…) a já se šel zrovna fotit s ostatními šesťáky, když v tom jsem neodolal dvěma z mých nejmilejších kantorek – doktorce Smíškové a doktorce Blechové. Paní doktorka Smíšková se mi zrovna v slzách (dramatická úprava) svěřovala, jak moc ji trápí, že Dita je tak vzácné jméno, že by ráda více Dit, že by ráda svět plný Dit! (dramatická úprava), když v tom se z přídi ozval jásot šesťáků doprovázený bleskem fotoaparátu; jestli já to naše společné focení nepropásl? Nu což, ještě jsem se seznámil s profesorem Zunou, kterému nijak nepřišlo, že by na světě bylo málo Honzů, a vrátil se zpátky na pevninu.

Já se toho parníku upřímně bál. S tou asocialitou a děsem z hromady lidí jsem si nedělal srandu, ale tady se ve mně něco zlomilo a najednou mi v tom obřím davu bylo dobře. Najednou jsem nekoukal na hodinky každých pět minut, kdy už bude konec, najednou jsem neměl potřebu si vyndat knížku a někam se s ní schovat. Najednou jsem se chtěl družit.

Na 2. lf jsem nastupoval dva roky po tom, co jsem dodělal magisterský program na FBMI. Proč jsem to udělal, je na delší vyprávění, ve zkratce jsem měl pocit, že je medicína víc pro mě a já víc pro ni (a taky mě k tomu tak trochu dokopala maminka, za což jí zpětně moc děkuju). Teď, o šest let později, vím, že bych do toho šel znova. Možná si to nebudu myslet měsíc po tom, co začnu pracovat, ale dneska jsem pořád ještě plný nadšení a to už ze mě třetí bod operace Ragnarok dávno vyprchal.

Přeju všem na fakultě – jak studentům, tak kantorům – pevné nervy. A děkuju.

autor: Pavel Tatíček
foto: Bea Bížová