Nelineární Dobronice

Probouzím se na neznámém místě obklopen neznámými formami života a souborem pachů. Ha, váš předpoklad je nesprávný, ještě se nenacházím v Dobronicích. Mým útočištěm je v den odjezdu byt mého strýce, kde je vzduch asi ze tří procent cigaretový dým a každý čtvereční centimetr patří kočkám, ačkoli jsou zde jen tři. Při cestě na metro si uvědomuji potenciální vliv pachové stopy okolí na mě samotného, a než se stihnu trochu očichat, vystupuji na Opatově. Můj strach z toho, že nenajdu místo srazu a odjezdu, se rychle rozptýlí, protože narážím na skupinu asi patnácti lidí, o kterých správně předpokládám, že taky chtějí do Dobronic. Bohužel můj předpoklad, že budoucí kolegové ví, na které straně čekat, již správným není. Naštěstí zvládneme proběhnout podchodem a nastoupit do autobusu, kde nikoho neznám.

Tak tady si dovolím předpokládat, že čtenář tuší základní informace o Dobronicích, protože tam byl. Vzdám se tedy lineárnosti (za což mi byly strženy body u maturity, ale tu mi nikdo nic strhnout nemůže) i jednoty místa, času a děje (stejně je v Dobronicích člověk moc nezažije) a popíši volně provázané highlighty.

Například bych nečekal, že mi bude do takové míry slušet upnutý fialový topík asi o tři velikosti menší laskavě zapůjčený mou spolukruhovkyní výměnou za mé černé triko. Líbil se mi tak moc, že jsem jej ubránil i před chtivou rukou OGmana, patrona našeho kruhu Toma. Má spolukruhovkyně z mého trička takovou radost neměla, abych citoval: „Vypadám v tom jak lesba!“ Musím jí dát za pravdu a uznat, že její obcuclý top na mně má podobný vliv.

Proběhl také striptýz, který byl gendrově vyrovnaný. Samozřejmě nebudu jmenovat tanečníky z důvodu jejich osobní integrity, ale pro ty z vás s detektivním duchem nechám velmi nekonkrétní indicie. Striptérem, jenž se zastavil až u trenýrek, byl vysoce postavený člen vysoké zvěře a něžné pohlaví reprezentovala jmenovkyně římského císaře. I když striptýz neměl úplný happy ending, za pikošku následujícího rána lze považovat kalhotky nalezené na rýně.

Abych si trochu přihřál polívčičku, pochlubím se výhrou svého týmu v Růžovce a vyjádřím rozhořčením nad tím, že pouze naše cena neobsahovala kýžený dvouuhlíkatý hydroxyderivát, nevadilo mi to tolik, měl jsem zásobu domácího hruškového hydroxyderivátu.

Také jsem byl dotázán na svůj největší alkoholový hřích. „Popravdě,“ povídám, „poblul jsem bratra.“ To mi vysloužilo zahrabání do písku, který jsem nedokázal smýt ani koupelí v řece, a to nejen proto, že mám na hlavě řádnou máničku. Z uší se mi dokonce úplně nepodařil písek dostat ani intenzivní sprchou.

A teď k odjezdu. Zde se mohu vrátit k linearitě, ale ne k jednotě času, místa a děje. Zvládli jsme dojet do Prahy, myslím, že všichni v pořádku. Já byl ještě vyřídit koleje a vracel se posledním vlakem domů. Teprve v tom klidu (a teda i strašné nudě) jsem si uvědomil, jak moc fajn to celý bylo. Že do jezu jsem blinkal jen trochu a že neutuchající bolest stehen a v okolí holení je vlastně fér cena za to všechno. Přišlo mi to jako letmý příjemný sen… Realita ale neváhala a vyrovnala celkovou pozitivitu chvíle. Zavřely se mi oči a probral jsem se o stanici později. Naštěstí mě zachránil příjezd automobilu řízeného mým bratrem. Ano, tím pozvraceným bratrem, který musel zítra ráno do školy. Mohlo být ale hůř. Tenhle Leoš jel až do Košic a z tama by se mi vracelo o dost hůř.

Za mne tedy: do Dobronic musí každý, měl by si pak ale cestou domů dát budík na vlak!

autor: Dan Hos