Na vlnách inspirace

Dvacátého osmého března, pět hodin odpoledne, středa a škaredě. Aby taky ne, vždyť tahle středa to má i ve svém jméně a nutno říct, že dělala co mohla, aby si ho udržela i pro následující léta. Než jsem vyšel z pokoje na ulici, jen zběžně jsem se podíval z okna, jestli je to s tím počasím opravdu tak špatné, jak předpovídali Norové (ano, Norové ví o našem počasí první poslední). Bylo. Drapnul jsem pozoun, stojánek na noty, batoh a vyšel ven. Na deštník mi nezbyla končetina, všechny už byly zaúkolované. No co, alespoň mi tenhle mrholící, za límec padající deštík udělal snad moderní vizáž 'nedbalý rozcuch' (nutno dodat, že zrcadlům jsem se radši po zbytek večera spíše vyhýbal). Když jsem se kvapně blížil k Novoměstské radnici, kde ani ne za dvě hodiny měla propuknout všechna ta sláva, míjel jsem kolony aut věznící mezi sebou přeplněné tramvaje. Na plyšových sedačkách mlčky seděli cestující, vyhlíželi skrze zamlžená okna na Karlák a hrdinně a s ledovým klidem snášeli nastalou dopravní kalamitu. Myslím, že pohled na ověšenou postavičku promoklou od hlavy až k patě běžící směrem k Vodičkově ulici jim přeci jen trochu zvedl náladu. Vidíte, i zpožděním a podceněním počasí můžete vykouzlit někomu úsměv na tváři. S tímto vědomím jsem přidával do kroku a v hlavě si přehrával naučené melodie, které bych rád před sálem naplněným lidmi dnes včer bezchybně reprodukoval.

Po příchodu do prostor radnice jsem spatřil mou oblíbenou část všech koncertů, která je očím diváka vždy pečlivě skryta. Přípravnou místnost plnící se muzikanty, kteří netrpělivě čekají, až se hodina nachýlí a oni budou moci ukázat výsledky svého pilného cvičení, při kterém je obletovaly múzy a rozdávaly po hubičce. Takto podobně zulíbaní se teď sešli na jednom místě a z lásky k hudbě, snaží se rozcvičit pro své vystoupení co možná nejprecizněji. A to vám začal opravdový koncert (i když ten plánovaný nebyl plánován dříve než za hodinu). Z rohu freskami pokryté místnosti se až ke klenutému stropu nesly táhlé a temné tóny trombonu, mezi nimi se proplétala tenká nit flétnových šestnáctinek a k tomu z vedlejší místnosti tlumeně zněla árie hraná na ten nejpropracovanější hudební nástroj na světě, lidské hlasivky (a jak by doktoři z Motola okamžitě podotkli, také všechny možné sinusy a dutiny a rty a... já vím... pojďmě být chvíli poetičtí a zůstaňme u neúplného výčtu). Řeknu vám, tento koncert opravdu miluji. Neopakovatelná živelná smršť, kterou by se snad jen blázen snažil zařadit do hudbního stylu. Plná napětí, očekávání, lehké nervozity a neutuchající radosti, že za chvíli nadejde ta chvíle, kdy se za mnou zavřou dveře Velkého renesančního sálu, já uslyším své jméno z úst uvaděče, vše dozní, lidé ztichnou a pak... je vše jen na mně. Tenhle pocit cítíte v sobě, i v každém, koho v šatně potkáte. A je to příjemné. Sounáležitost je.

Mezitím se však do sálu začli trousit i první netrpěliví diváci, nesměle si vybrali místa k sezení (proboha, jen nezasednout místo děkanovi nebo veleváženému profesorovi!) a už jen čekali, zda se bude dnes jednat jen o lehké inspirační vlnky srovnatelné s těmi na Máchově jezeře a nebo zda půjde o opravdouvou bouři Pacifiku. Nemohli jsme si přát krásnějšího úvodního slova, než kterým nás přivítal náš pan děkan, profesor Komárek. Vzpomínám si na zejména na jednu větu, ve které vznesl přání, aby nám dnešní koncert onu škaredou středu proměnil na středu nádhernou! Troufám si říct, že bylo vyslyšeno.

Sál se rozezněl, teď již na ostro, klasickou hudbou z nejrůznějších období a nejrůznějších skladatelů. Od árií Wolfganga Amadea Mozarta přes písně na lidové motivy Leoše Janáčka či Antonína Dvořáka až po německou flétnovou modernu Paula Hindemitha a vlastní tvorbu pana doktora Šulce mistrně balancující na hranici klasické hudby a jazzu. Ale hudba se nedá škatulkovat, nemůžeme vše řadit do šuplíků v hlavě a říct si... Aha, teď přijde Mozart, otvírám šuplík s popiskem klasicismus a na Dvoříka ho zase pěkně zavřu. Nikoliv! V hlavách posluchačů se jednotlivé písně splétaly v jednu velikou symfonii hranou na majestátní žestě, přesný klavír a citlivé lidské hlasy. Nádhera, kterou se nebudu pokoušet přesně popsat, protože to zkrátka nedokážu. Je to nad mé síly.

Po utichnutí posledního potlesku se za skřípání židlí sál pomalu vypráznil, nicméně o to víc se naplnilo předsálí, kde teď stály hloučky lidí okolo rozzářených účinkujících, kteří vychutnávali poslední okamžiky vydařeného koncertu. A co víc, díky štědrosti návševníků se podařila vybrat na dobrovolném vstupném velice pěkná částka, která pomůže dětem hospitalizovaným na dětském diabetologickém oddělení, které se tak mohou účastnit již tradičního Diatábora.

Zkrátka, koncert byl beneficí v pravém slova smyslu.

autor: Richard Boček
foto: Jan Fluger