Můj první, respektive druhý, respektive třetí měsíc na 2. lf

Asi ji znáte, prokrastinaci. To tak máte napsat článek o prvním měsíci na fakultě, a najednou jsou z toho měsíce tři. Kdyby ale nebylo těchto lidstvem naoko opovrhovaných vlastností jako lenost, nezodpovědnost a nedůslednost, nebyly by antibiotika, Slinky a ani tenhle článek v podobě, v jaké ho vidíte teď. A to by byla škoda!

Nedá se říct, že by byl můj vstup do vysokoškolského života uplně smooth. Z Dobronic jsem vystřízlivěla někdy v půlce září, Welcome Day jsem nestihla, takže jsem ještě dlouho po první přednášce nevěděla, kam všude do školy vlastně chodím, a potvrzení o očkování a lékařské prohlídce nemám dodnes. Spolužákům, kteří se učili hned první den školy, jsem se vysmála, neboť mi pořád nedocházelo, kam na vejšku jsem se dostala. Někdy v té době, myslím, vznikl můj časový skluz, kterého jsem se doposud nezbavila.

Konečně jsem se taky začala učit. A protože jsem té přípravě do školy nikdy moc nedala, tedy nepočítám-li posledních pár týdnů před maturitou, měla jsem pocit, že se nikdo nikdy v historii lidstva víc neučil, než kolik jsem se učila já na první zkoušení z anatomie. Zanedlouho přišel den D a já si šla sebevědomě pro áčko. Protože takhle to na střední vždycky fungovalo, dvakrát jsem si látku přečetla a měla jsem jedničku. No a věřte nebo ne, to áčko jsem nedostala. A co bylo horší, všichni mí kamarádi ho dostali. Říkala jsem si, že mě tohle mé první ošklivé béčko v životě musí namotivovat, abych takové ošklivé béčko už nikdy nedostala. Co jsem si přála, to se mi splnilo – z dalších testů už jsem dostala jen céčka nebo déčka :-). Nevím, co bylo potupnější – ty známky, nebo pořád dokola a dokola poslouchat od lidí s áčkama, že na známkách přece nezáleží. A tak zatímco ostatní ve čtvrtek radostně zapíjeli projití testem, já se v sobě snažila zabít žal a pocit bezmoci. A o to těžší bylo každý pátek ráno vstávat na osmou na biofyziku – nikdo se mi nemůže divit, že se mi to ne vždycky tak úplně povedlo (odhad v jakém poměru za to mohl můj smutek oproti intoxikaci metabolity etanolu nechám na čtenáři).

Ale nikdy jsem úplně nepropadla depresi. Nikdy mě nenapadlo, že bych šla na jinou školu, protože to by pro mě bylo ještě potupnější. Nevím, možná právě ten fakt, že jsou všichni kolem mě lepší než já, je to, co mi do jisté míry dodává sílu. Na střední jsem nemusela hnout prstem, nebavilo mě to a demotivovalo mě to, protože to bylo moc snadný. Vysoká, tedy alespoň pro mě, takhle vůbec nefunguje. Časem jsem si uvědomila, že na medicínu chodí mimo děti doktorů, kteří si většinou nemohou kariéru vybrat, a takových těch dobrosrdečných cílevědomých lidí (Slováci) ještě skupinka masochistů, kterým se líbí pocit, že jsou na hovno, a pro ten pocit žijou.

A to jsem asi já.

autor: Lucie Mayerová
(zdroj obrázku: http://czzidle.cz/leffinqwelluv-bronstajnuv-psaci-stul/)