MotolArt: Umělecké procitnutí medikovo

Minulý čtvrtek se stala VĚC. A ta věc byla středobodem vesmíru pro mnoho umělců z řad studentů 2. lékařské fakulty, kteří si odmalička kreslili do sešitů a po nocích v kreativních horečkách tančili štětcem po papíru, kteří skrz hledáček foťáku vidí jiný svět a kteří chtěli ukázat všem ostatním své vlastní já vyjádřené v každé své práci. MotolArt vyhrabal tyto nadšence a dal jim možnost ukázat se a být obdivovanými.

Již při vstupu ležel na stole papír, papír s básní, papír s pocity Magdaleny Lisé. A pokud bys nebyl již naladěn pro umění, těchto pár slov ti řeklo: „Zastav se, otoč se, pohleď a vnímej.“ Mohl jsi procházet mezi díly mediků a lékařů, cítit, co cítili oni v danou chvíli. Z fotek jsi viděl moc a krásu okamžiku, který by nebýt oné momentky zmizel ve víru zapomnění. Autoři se opravdu překonali. Mě třeba učarovalo všední zachycení lidí v tramvaji, nebo obyčejné fotky rodiny, kdy ti fotograf ukazuje vlastní lásku k těmto věcem, jistou nostalgii a sentimentalitu nad životem. A tak i ty si musíš v tu chvíli uvědomit, že krása není jen na vrcholku Mt. Everestu, ale i na podrážce tvých tenisek.

Můžeme jen stát a obdivovat nadané, chytré lidi a podporovat je v tom, co dělají, což MotolArt určitě udělal. Pro některé to bylo první vystavení na odiv, pro některé rutina. Rozhodně to ale umělci dodá palivo pro další tvorbu. Osobně jsem z toho byla zezačátku rozpačitá, vždycky mám pocit, že malbami toho světu ukazuji moc ze sebe. Některé jsou jen osobní a nikde viset asi ani nebudou. Je to trochu krásné a trochu děsivé... vystavovat sám sebe. Jako byste se měli postavit nazí před skupinku japonských turistů. Přesně to ale dodává tahům svoji autentičnost, tohle vám zastaví srdce, protože vidíte srdce někoho jiného.

Po krátkém občestvení začala hudební složka, kdy nás Jirka Kobera všechny obalamutil slovy, že začne tradiční českou písní o hulení, a začal zpívat Stánky. Mysleli byste si, že je to klišé song? Omyl! Jirka je totiž kouzelník, který svojí verzí utnnul počáteční smích a nastolil zbožné ticho, jen tóny linoucí se chodbou a bohémská atmosféra. V tu chvíli tam byly snad všechny múzy Řecka. 

Nad sklenkou vína a s olivou jste mohli debatovat, jestli má paní na onom Aktu moc velký nos, že je otočená zády, nebo spoilovat přátelům, že v tom šedomodrém mišmaši je přece jasně vidět delfín. Rychle doplnit skleničku, než vás Brambora (hlavní organizátor Barbora Vyhnánková) nažene, div ne bičem, do posluchárny. Pohodlně se usaďte a Barbora uvádí na scénu Pana s velkým P, Michala Kurze, historika a zástupce filosofické fakulty UK. Pan Kurz povídá a povídá a vy nestačíte valit voči (hlavně pokud jste z vidlákova jako já). Příbeh komunistické strany a Matičky Prahy se vám odehrává před očima, spojujete si věci které jste slyšeli tehdá o dějáku, ale teprve teď vám došlo, jak se promitly do architektury. 

Už znáte pozadí a motivy stavby megalomanských dominant v padesátych letech. Ať už je to hotel International... s vysokou věží... postavený v dolíku, nebo výhružný Stalinův pomník. Vidíte, jak se v umění promítaly české historické ikony a myšlenky s agitačním socialismem.

A v tuhle chvíli už jste tak posilnění (ať už vínem, či náladou kolem), že se i přes svou stydlivost začnete bavit s ostatními návštěvníky a zjišťujete, jak neuvěřitelně aktivní a nadaní lidé to jsou. Nad sochou zamyšlené slečny zjistíte, že někdo dokázal vystudovat konzervatoř, když mu CNS a patola kradli spánek. U pláten krajinek zase potkáte blondýnku, která v noci závodně tančí a ve dne spí na histologických praktikách. A než se nadějeme, je konec. Venku je tma a nám nezbývá než se odebrat do našeho bytu, nebo do hřejivé náruče Vojáka, kde s panem Kurzem můžeme probírat pilátes.

Celou noc se nám pak zdá o obrazech, fotkách, sochách a hudbě. Máme krásnou vzpomínku na něco velmi přátelského. Na MotolArt. Děkujeme. 

autor: Helena Čermáková
foto: Jan Fluger