MotolArt - svátek všech umělců-amatérů-možnáněkdydoktorů
Sedím v téměř prázdné tramvaji, přes zadní okno mi do očí svítí velký žlutý nápis 9 SPOJOVACÍ druhého vozu a já mám teď konečně chvilku pro sebe (ne ten časopis!), abych zavřel oči stranou od všeho ruchu a uspořádal si v hlavě všechny myšlenky a zážitky, které mi teď hlavou běhají (a to rychleji než panáčci z Byl jednou jeden život symbolizující nervový vzruch). A kdeže jsem to vlastně byl? No klasika, v Žížale... Ale tentokrát ne na nekonečných cvikách z biochemky, ale na MotolArtu! Na nejdůležitějším dni v roce pro nadšence do umění z 2. lékařské fakulty. Jak by řekl klasik: křesťané mají Vánoce, židé Chanuku a nadšení umělci-amatéři-možnáněkdydoktoři mají MotolArt.
Ještě před příchodem prvních zvědavých návštěvníků MotolArtu bylo potřeba vše pořádně připravit. Člověk by si řekl, že pověsit pár obrazů na zeď, postavit na stojan a nebo přišpendlit pár fotek a přidat k nim štítky se jmény nedá moc práce. No, práce možná ne, ale zmatku a pobíhání to dá spoustu...
''Hele, nemáš náhodou Hanku? Já mám v ruce jenom Honzu Balka...'' stěžuje si jeden organizátor.
''Tyjo nemám. Každopádně, mám tu Bramboru pověsit? Nebo dát na stojan? Co myslíš?'' ptám se na oplátku já a někdo mě přitom praští přes prsty.
''Neužírej nám tady furt ten raut Richarde, to je děs, fakt!'' dostávám vynadáno z druhé strany.
Na svoji obranu mohu říct jen toto: nachystaný raut byl prostě neodolatelný. Myslím, že podobné nutkání jistě musel cítit Frodo kvůli Prstenu. Nicméně moje nutkání sníst celý raut by snad nedohnalo ke zkáze celý svět, snad.
Nakonec se všechno stihlo ještě před naplánovaným začátkem a my jsme tak mohli vést trochu méně hektickou konverzaci na jiná témata než kde přišpendlit jakou cedulku a nebo kam přestěhovat klavír: ''Myslíš, že se to bude lidem líbit? I tomu přednášejícímu z fildy? Aby třeba neodcházel a neříkal si, že to byl teda MotolFart...'' dumá nad situací Anička.
Nebo třeba: ''Slečno, nechcete výtisk časopisu Megapixel? Sponzorují nás a máme to zdarma.'' ptám se jedné doposud tiše sedící slečny při rozhazování časopisů po stolečcích.
''Ne dík, já tady mám genitální herpes. Tedaaa, na čtení, na čtení tady mám genitální herpes! To víš, mikračka.''
Do všudypřítomné (už) uvolněné atmosféry se začínají trousit první návštěvníci. Trochu pozdě, ale přece. Na dotaz, co se děje, že jdou pozdě, a proč nedorazilo zatím víc lidí, začínají vypravovat epicky znějící příběh o tom, jak napadlo na Prahu spousta sněhu (rozuměj 3 až 4 centimetry). To způsobilo šílenou zácpu od Kajetánky až na Vypich, odkud (pokud se tam člověk hlemýždím tempem vůbec dostane) se musí pokračovat pěšky až do Žížaly. Tato pěší vycházka mi potom zněla velice podobně, jako když mi babička vyprávěla, jak oni se tehdá jako malé děcka dostávaly do školy až ze Lhot až do Choryně (jistě to také znáte). Jednomu klukovi bych téměř uvěřil i to, že právě prožil situaci vyobrazenou oscarovým filmem Revenant, a k tomu ještě přebrodil promrzlý rybníček pod Motolem.
Po krátkém čekání na téměř poslední opozdilce se ujímá Brambora (pro neznalé - hlavní šéf MotolArtu) úvodního slova, představuje všechny kreslíře, fotografy, dekoratéry, muzikanty,... A po ní už slovo přebírá pan děkan. Po dlouhém výčtu všech možných schopností a dovedností, které u studentů naší fakulty už zpozoroval, se na chvíli zamyslí a pak dodává: ''Snad jen sochy jsem tu ještě neviděl...'' a tázavě se otáčí na Bramboru. Tak uvidíme, co Brambora vymyslí pro příští rok, jsem na to upřímně zvědavý! Ke každé správné vernisáži patří také úvodní hudební vložka. O tu jsme se postarali se Štěpánem Holubem, když jsme zahráli trochu toho jazzu. Abych se přiznal, moc jsme to spolu předem nenacvičili, ale to nevadilo, protože jak říká staré muzikantské přísloví: Hodina před koncertem je někdy až až a někdy až moc. Pro tuto příležitost jsme zvolili standard Blue Bossa pro lehkou smuténku před zkouškovým (ale taky před Vánoci, takže není tak zle!) následovanou skladbou Summertime určenou pro zahřátí zvlášť pro prokřehlé posluchače, kteří se zrovna dopotáceli z Vypichu.
Po úvodních ceremoniích už nic nebrání tomu, aby se všichni rozprchli (nejlépe se sklenkou vína a autorem po boku) k nejrůznějším malbám a fotografiím rozesetým po celém přízemí Žížaly. Popisovat zde jednotlivá díla opravdu nemá smysl, všichni si je můžete prohlédnout na vlastní oči v Žížale a to až do patnáctého prosince. Po chvíli prohlížení a rozebírání obrazů se začala šířit zpráva, že za chvíli bude začínat přednáška postgraduálního studenta oboru Dějiny umění Tomáše Kolicha. Velice zevrubně rozebral problematiku 'šílených stěn' z fenomenologického pohledu. Na jediný aspekt tohoto fenoménu však zapomněl, medické šílené stěny před zápočťákem z biochemie, kdy už zkrátka papír na schémata nestačí a někam se přeci s těmi reakcemi pokračovat musí... Nicméně, pokud jste jeho přednášku nestihli, nemusíte být smutní, na Motoláku co nevidět přibyde s Tomem rozhovor.
Nu a co ještě dodat (proboha nic, říkáte si, už teď je ten článek dlouhý jak fronta na nugetky v Motole)... Večer ubíhal velice příjemným tempem, lidé se začali pomalu rozjíždět do svých domovů autobusy, které zase začaly jezdit, a nám nezbývá, než si vychutnat vystavená díla dokud je to možné. A těšit se na další ročník! A na sochy?
autor: Richard Boček
foto: Barča Jírová
