MotolArt - Rozhovor s Tomášem Kolichem

Přednášku na letošním MotolArtu si připravil postgraduální student oboru Dějiny umění, který se pyšní diplomkou z gotického horroru a působení gotických staveb na pozorovatele či bakalářskou prací týkající se Sherlocka Holmese! Tomáš Kolich nás provedl od středověku po moderní film prostřednictvím bláznů čmárajících na zeď. Rozhovor s ním připravila Barbora Vyhnánková.

1. Chci ti hlavně poděkovat, že jsi přijal naše pozvání. Především bych se tě zeptat, co říkáš na tuto motolskou tradici? A co si myslíš o propojování medicíny s uměním?

Myslím, že tradice je to skvělá a přijde mi pozoruhodné, že se vám daří ji udržovat už deset let. I formát je hodně zajímavý - veškeré požitkářské výhody vernisáže s přednáškovým intermezzem, které svědčí o zvídavosti mediků. Většina lidí není ochotna opustit víno a jednohubky a půlhodinu někoho poslouchat. I když někteří (včetně mě) si vzali raut do posluchárny, což je asi ideální řešení.

Samotné propojování medicíny s výtvarným uměním je přirozené a dlouhodobé. Už od renesance někteří umělci pitvali a všichni, co jsme se učili kreslit, jsme alespoň zavadili o anatomické atlasy. Lékařské zákroky jsou vděčným tématem malířů už staletí a historici umění se dnes například hodně zajímají o medicínské ilustrace. Možná ke vztahu obou disciplín přispívá, že jsou v jistém smyslu založeny na pozorování.

2. Jak hodnotíš výkony našich mediků?

Díla byla pěkná, některá mě svou kvalitou upřímně překvapila. Hlavně jsem si užil jejich různorodost, jak ve formě, tak v tématech (několik bylo dost vtipných).Jen chyběly ty sochy, jak zmínil prof. Komárek.Hlavní je, že to vystavující baví. Já jsem kdysi kreslit přestal a zůstala mi „jen“ ta teorie. Tím,jak se poslední rokyvýtvarným uměním zabývám dennodenně (a jsem z něj občas už trochu unavený), zapomínám, že lidi to upřímně zajímá a mají chuť tvořit.To, že si vyhradí čas na výtvarničení(při studiu medicíny), mě fascinuje asi nejvíc.

3. Na zahájení výstavy sis připravil přednášku o bláznech, šílencích, kteří své vyjádření směřovali na zdi kolem sebe. Proč tě tohle téma zaujalo a proč zrovna na MotolArt?

Mám rád obecně témata, která jsou všem na očích, ale nikdo si jich nevšímá. „Šílené stěny“ ve filmech a seriálech jsou právě takovým příkladem. Je zajímavé, že se z nich stal jakýsi moderní atribut šílenství, jsou parodované a objevují se i v reklamě. Zvolil jsem to téma pro MotolArt, protože souvisí s psychiatrií, je hodně přístupné (na seriály koukáme všichni) a zároveň má moc zajímavé přesahy do historie. Rád lidem demonstruju, že takováto filmová a televizní klišé mají delší vývoj, v případě „šílených stěn“ sahající až do 18. století. Je to pěkný způsob, jak ukázat, že dějiny umění (pro veřejnost obskurní obor) mohou být užitečné i při vnímání současné populární kultury.

4. Je nějaká zpráva, kterou bys chtěl vzkázat lidem, kteří se snaží spojit umění a medicínu? A nějaké povzbuzení hlavně těm, co ještě váhají, jestli se zúčastnit příštího MotolArtu?

Nejdůležitější je, jestli člověka tvořit baví a užívá si samotný proces. Výsledek nemusí být vždy podle představ, ale k tomu se lze dopracovat, nebo najít lepší způsob vyjádření (třeba jinou techniku). Hlavně se tím nedemotivovat. Vyšetřit čas na tvořivé aktivity při studiu medicíny asi není snadné, ale jako dodatečnou stimulaci lze využít právě MotolArt. Z vlastní zkušenosti vím, že mít své práce na výstavě je uspokojivý pocit, který všem doporučuji.